Pozdě, ale přece. Tato prostinká fráze budiž nám omluvenkou za to, že jsme na stále ještě aktuální (díkybohu!) poslední nahrávku ostravských ultra – smrtonošů DEFLORACE nijak nespěchali. Důvody snad netřeba nijak detailně rozebírat, obzvláště když první pohled na vizáž alba samotného (i když ten hrací čas…) ruku v ruce s prvním poslechem jasně prozradí, že u podobné porce ortodoxního a extrémního death metalu vůbec nerozhoduje, zda nad ní rozjímáte v půli roku 2004 nebo 2006.

Tak, tak, jestli kdokoliv od DEFLORACE, alias tuzemského myšlenkového klonu amerických MACABRE, čekal cokoliv jiného než další procházku nekonečným seznamem nechvalně známých (povětšinou) sériových vrahů, na pozadí hutného soundtracku k přetavování smrtky v pravý kov, asi toho o ní (a od ní) mnoho neslyšel. Po malé personální rošádě a vynucené pauze kapela navázala přesně tam, kde v roce 1998 (mimochodem, jak i zde vidno, čas je v téhle branži skutečně velmi relativním pojmem) na albu „11 Murders“ (prosluvší zejména excelentním kouskem „It Was Václav Mrázek“) skončila. Řady nelidských zločinců, do jejichž nepochybně zajímavých životních příběhů podnikla DEFLORACE přece jen poněkud povrchní textovou sondu (abych to vysvětlil – ty příběhy jsou skutečně zvrácené a kromě toho, že nepřipravenému jedinci mohou velmi silně rozšíří obzor vědění a poznání, mám rovněž za to, že poskytují prostor pro daleko větší lyrické úvahy), se rozšířily například o Johna George Haigha alias „vraha s kyselinovou koupelí“, aljašského vraha Roberta Hansena, poláky Leszka Pekalskiho a Pawla Tuchlina alias „Scorpiona“ nebo naše domácí „reprezentanty“ Jaroslava Papeže (popraven 8. června 1967 v Praze) a Ladislava Hojera (popraven 7. srpna 1986 v Praze – to jen tak pro zajímavost). Řady hudební, oproti tomu, se v žádném případě nerozšířily, a ptáme-li se, jak se to s nimi tedy teď má, odpověď je jednoduchá. Standardně. Symbolických a solidních jedenáct ultra deathových výplachů, kytary zuřivé (to ve spíše vzácnějším případě zručnějšího nápadu – viz. „I Want To Kill“ nebo „Láďa Hojer´s Going“) a zuřivější (naopak skoro všude) a jedny ze zajímavějších okamžiků ve chvílích, kdy Petrův (alias Bublův) chropot opustí vyjeté koleje a věnuje se stylizaci do masového vraha („Láďa Hojer´s Going“) nebo prostému smíchu („The Most Dangerous Game“). Když bych to s dovolením měl celé shrnout, neboť už zřejmě není nad čím se ještě pozastavit, nejspíš bych se dostal k docela předvídatelnému konstatování. Ano, prostě takový normální masakr.