PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Vrstvíme všechno - od klidných pasáží k agresivní, bouřlivé látce“, tvrdí kytarista Jochem Jacobs na internetových stránkách a tuhle citaci můžeme při nahlížení na druhé album Holanďanů TEXTURES vzít jako základní a zcela pravdivou. Hudbu zde naleznete opravdu pestrou, přesto se nedá říct, že by se Holanďané od svého debutu nějak razantně vzdálili. Co se týče vlastního zaměření, jsou to stále titíž TEXTURES, jen se poněkud zvýraznily kontrasty, které má skupina ve svém programovém prohlášení. Stejně jako na první desce je i zde nosným prvkem razantní a polyrytmicky ztřeštěně působící thrashing, který v některých pasážích, snad ještě více než tomu bylo na debutu „Polars“, evokuje MESHUGGAH. Avšak jak již prozradil samotný Jochem, TEXTURES se neomezují na jediný hudební koutek, je cítit snaha vymáchat se ve všemožných příměsích a prchat od zaběhaných stereotypů, skladby se proto rozbíhají i do stylově vzdálených poloh, sekané řežby jsou tříštěny melodicky plynulými pasážemi nebo rockovou lehkostí, která vystupuje třeba v krátké „Illumination“. Snaha o dosažení co nejmodernějšího vyznění tak vytváří dojem příbuznosti s norskými kolegy FRANTIC BLEEP nebo EXTOL, kteří se nezřídka ubírají podobnými cestičkami. S trochou nadsázky tak můžeme TEXTURES zařadit mezi typické představitele současného severského (především norského) agresivně progresivního metalu. Sama kapela o své hudbě hovoří i jako o mixu metalu a hardcoru, avšak tady už bych byl mnohem opatrnější, osobně hardcorové vlivy příliš neslyším, na to jsou skladby příliš „kudrnaté“ a náznaky progresivních postupů voní spíš po metalových končinách, než po rozháraných neuspořádanostech hardcorových prospektorů.
Určitě zajímavou skutečností je, že stejně jako v případě debutu si i své druhé album TEXTURES nahrávali a produkovali ve svých domácích podmínkách, což paradoxně nijak neubralo na profesionalitě výsledku. Naopak je poznat, že si skupina se skladbami hodně pohrála a mohla si dovolit věnovat dost času samotnému nahrávání. Objevují se hojně, přesto citlivě, využívané samply, zvukové efekty, a co je důležité, vše je velmi působivě navrstveno do přirozené celkové koláže. Jednotlivé prvky nejsou rušivé, a to ani v případě, že se objeví jeden z typických postupů, kterými se TEXTURES snaží ozvláštnit svůj thrashing. Mám na mysli ve vyšších polohách plující zvonivé kytarové linky, které s působivou noblesou a nadhledem vytvářejí zvláštní atmosféru, jednak doplňují hudbu do plnosti širokého zvukového spektra, na druhé straně si často kontrastně odplavou v jakési tvůrčí nezávislosti, čímž skladby získávají nádech několika vrstev. Zcela bez připomínek je třeba přijmout výkon vokalisty Erica Kalsbeeka, který s přehledem servíruje široký rozsah hlasových poloh.
TEXTURES nic neberou jako dogma, z thrashových kulis dokáží sebevědomě odkráčet v podstatě až na opačné území metalové scény, což dokazuje lehoulince kolébavý nasamplovaný úvod skladby „Upwards“, která pravděpodobně osloví mnohé fanoušky Devina Townsenda. To ostatně není jediný výlet do „intelektuálněji“ působící metalové hudby, pominu-li mnohé kratší pasáže, musím vyslovit pro někoho snad rouhavý názor, že při poslechu takové „Touching The Absolute“ by měl samotný Devin pokořeně sklonit hlavu. Jde totiž o skladbou, která v sobě má vše od řezavosti ostře sekaných kytar až po rockovou lehkost, to vše bez zbytečné přeplácanosti, naopak s jasně se vyvíjející strukturou vytvářející model přirozené účelnosti. Na druhé straně TEXTURES upustili od největších extrémů, které na debutu reprezentovala závěrečná „zvuková clona“ „Heave“ nebo ambientní pasáže v titulní skladbě. Album tak získalo větší sevřenost a koncepčnost, což je v případě takto stylově různorodého materiálu až překvapivé. Tihle Holanďané prostě vědí, co chtějí.
Na svém druhém albu TEXTURES plynule navázali na výborný debut, ba co víc, podle mě ho i překonali a vytvořili album bohaté na různorodost stylů, ale i sevřené do pevné kompaktnosti. Moderní, nikoli však trendový, metal má jméno TEXTURES.
8,5 / 10
Jochem Jacobs
- kytara, vokál
Stef Broks
- bicí
Richard Rietdijk
- syntezátory
Dennis Aarts
- basová kytara
Eric Kalsbeek
- vokál
Bart Hennephof
- kytara
1. Drive
2. Regenesis
3. Denying Gravity
4. Illumination
5. Stream of Consciousness
6. Upwards
7. Circular
8. Millstone
9. Touching The Absolute
10. Surreal State Of Enlightenment
Vydáno: 2006
Vydavatel: Listenable Records
Stopáž: 48:24
Produkce: TEXTURES
Těžký metal-corový maz, který skrápějí čůrky krystalicky zvonivých kytar a melodických vokálů. Tedy u těchto holanďanů vlastně nic nového pod sluncem. TEXTURES zůstávají i na novince věrni směru, kterým se vydali na minulé fošně „Polars“. Dusavý a technicky chvályhodně opracovaný mechu-metal-core v sobě nezapírá hlad po dalších žánrech, který se odráží v některých příjemných stylových vychýlení, typu skladeb „Upwards“, jenž se po většinu času nese v atmosféricky pop rockovém duchu nebo progres rockovému bruslení v „Touching The Absolute“. Hlavním pilířem však zůstává asymetrické thrashové zařezávání s uřvaným vokálem, melodickými složkami a cinkavými vpády kytarových paprsků. Kdyby žánrové obětí bylo na „Drawing Circles“ ještě širší, nebál bych se říci, že nám tato nadějná mladá smečka začíná růst do coprofagálních rozměrů.
Byl jsem velice zvědavý, kterým hudebním směrem se TEXTURES na svém novém albu vydají a skutečnost mě velice potěšila. Ačkoliv zůstávají věrni meshuggahovským kytarám a rytmům, tentokráte dávají plný průchod i mnoha náladám a pocitům. Už nejsou tak agresivní a naštvaní, jako na "Polars", ale nic to však neubírá na jejich razanci a energii, která z jejich hudby stále proudí. Největší změnou prošly hlavně vokály. Erik teď mnohem více střídá různé hlasové polohy a místy mi tak hudba těchto Holanďanů dokonce připomíná některé momenty z tvorby Devina Townsenda. Těch různých vlivů by se v hudbě TEXTURES dalo najít i více, ale paradoxně možná právě proto na mě tato kapela působí čím dál osobitějším dojmem. Její nová deska je výborná a dojmy z ní jsou s každým dalším poslechem lepší a lepší.
Najlepšia americká metalcore kapela pochádza z Holandska! Predtým, než zanevriete na žáner, tlačený celou generáciou prevažne amerických mladých kapiel do čoraz väčšieho klišé, vypočujte si "Drawing Circles". Ich razancia a nasratosť pôsobí nápadito a príjemne, mäkšie lyrické sekvencie úprimne a hlboko, ich matematika neodrádza a nemätie.
TEXTURES sú advokátmi i arbitrami svojho štýlu. Ich novinka navyše obsahuje čosi dôležité navyše - kompozičná a aranžérska šikovnosť Holanďanov je nadžánrová. Vďaka nej je "Drawing Circles" všestranná rocková doska výnimočnej kvality.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.