Jak přežít hvězdu? O tom by mohl pražský ARAKAIN, respektive „věčná“ trojice Jiří Urban, Zdeněk Kub a Mirek Mach, už pomalu začít psát knihu. Jen co se zahojily rány po odchodu Aleše Brichty a náhrada v podobě výtečného hlasu Petra Koláře začínala být akceptována i těmi nejzarytějšími „BumBarofily“, přišla ťafka sólových aktivit posledně jmenovaného a skupina se tak rázem ocitla v další nezáviděníhodné situaci. Kde totiž vzít adekvátní pěveckou náhradu? Leč svět je malý a o náhody tu není nouze, a tak jsme již při derniéře toho, co okouzlil ženy bez rozdílu věku tklivými seriálovými melodiemi mohli posoudit hlasovou výbavičku novice Honzy Toužimského. A rozhodně bylo na co se těšit do budoucna, což potvrzovaly i koncertní výkony.

Změna za mikrofonem samozřejmě nebyla tou jedinou novinkou v kapele za poslední rok. Ale ještě než mi to hanlivými slůvky vyčtete a vztyčenými prstíky pohrozíte, musím (při vší úctě k bubnování Marka Žežulky) dodat, že situace ohledně vhodných kvalitních bubeníků je u nás rozhodně mnohem lepší té pěvecké. Výpomoc mlátičky Romana Lomtadzeho měla sice jen krátké trvání, na novince však už řádí plnohodnotný člen klanu Kainů a sice Lukáš Doksanský (ex-kupříkadu KING SIZE). K tomu se však ještě dostaneme.

Pohledem do diskografie si ujasněme, že ARAKAIN bezesporu patří mezi pracovité kapely. Není snad roku, aby se něco s jeho logem neobjevilo, když už ne řadová nahrávka, pak alespoň živák, DVD nebo knížka. Tuto chvályhodnou aktivitu zřejmě nutno přičíst na vrub skutečnosti, že všichni „strunatci“ jsou i skladatelsky potentní. Materiál tak nestojí a nepadá na kreativitě jen jednoho člověka a případné hlušší období může zachránit někdo další. A jestliže posledně bylo to nejlepší podepsáno hlavně jménem Zdeňka Kuba, na „Labyrintu“ se do patřičných obrátek vrací motor Jirky Urbana. Hlavně z jeho autorské dílny se totiž pro dnešek rekrutuje to povedené, ať už jde o jasné trumfy - v podobě závěrečného „Ztracenýho světa“, kde tradiční riff střídá hodně povedený refrén s postupnou zahušťovačkou klávesových sborů a předposlední věci „Vinen“, s vtipně zakomponovaným kytarovým motivem „Už ho vezou“ z alba „Farao“ - nebo slušnou úvodní jízdu „Vir“, která zbyla ještě z nahrávacího session k „Warning!“,  či ve středním tempu vedený „Bláznův labyrint“, trestaný Doksanského „čínou“. K povedeným číslům od ostatních nutno připočítat Machovu melodickou klipovku (mimochodem, klip se tedy příliš nepovedl...) „Ďábelská hra“, ale hlavně a především výtečného „Prospektora“, jakožto první příspěvek Jana Toužimského v novém působišti. Pěkné zápisné, jen houšť a větší kapky. Ostatní materiál bohužel zaostává. Ne že by se jednalo o nějaké velké průšvihy, pouze je to strašně předvídatelné a očekávané. Prostě klasický „nový“ ARAKAIN, s drobet jinak poskládanou mozaikou akordů. Nic víc. Pochopitelně po tolika deskách nutno očekávat „povědomé“ melodie a riffy („Nastal čas“ kupříkladu), jenže poslechu to rozhodně neprospívá.

Pojďme na zvuk. Je opravdu hustý, s hodně dopředu puštěnými dupáky, Lukáš Doksanský má tak velké možnosti vyřádit se. Pravda, bicí musí stále zapadat do vymyšlených šablon a stylu skupiny, ale i přesto je rozdílný ruko(noho)pis znát. Skupina jde s dobou a díky tomu zní hodně svěže a moderně. Hráčské výkony stabilní trojice asi nemá cenu příliš rozebírat, i když bych osobně uvítal víc kytarových sólových kudrlin. S důrazem na rytmus a prostý riff se totiž nějak vytrácí dávné mezihry či techničtější instrumentální pasáže, což je myslím škoda. A jak obstál kralevic Jan? Inu, nemá možná tak precizní frázování jako Petr Kolář, ale jinak netřeba mít obavy. Hlas je trochu více upozaděn do kytar, než tomu bývá v kraji zvykem (kapela tím chce zřejmě demonstrovat semknutost - tedy hlas jako rovnocenný nástroj), ale nevadí to příliš, rychle si zvyknete (snad jen sloky v „Demonovi“ už jsou za hranicí srozumitelnosti).

Na shrnutí odkazuji do verdiktu a závěrem snad jen vysvětlení: pokud postrádáte jakoukoliv zmínku o textech, nutno říci, že bohužel není o čem psát. Jestliže se na „Warning!“ snad mohlo chvílemi i zdát, že žalostná textařská bilance nabírá zlepšení, na „Labyrintu“ je všechno pryč. Objeví-li se něco trochu ucházejícího, válcuje to vzápětí nějaká banalita či rým za každou cenu. Jako jediný (a dodávám, že pouze tradičně metalový) text by tak možná obstál „Ztracenej svět“. A to je žalostně málo.

Foto: Jiří Rogl
převzato z www.arakain.cz