Mám křivé nohy, duši tvaru konvice, oči jako dvě miniaturní spínátka, nudím se v pomalých prostředcích hromadné městské dopravy, jsem taktéž ospalý na pohřbech, v kostelech cítím moč, chlastám a zvracím na nesmyslných rautech, posléze končím kocovinou, určitě nemám na právníka, avšak věrně poslouchám BACKYARD BABIES. Fanoušci této švédské dříve syrově rock´n´rollové partičky vědí, o čem je řeč. Když jsem se nedávno dostal k jejich velmi úsměvné rané nahrávce „From Demos To Demons“ (výběr ze starých demo nahrávek – pozn. autora), která obsahuje velmi staré a na poměry kapely vcelku špatně ošetřené, nicméně fungující skladby z dob, kdy kluci zahodili kačery na gumě a chopili se kytar, uvědomil jsem si, jak úplně nezáleží na uměleckých dovednostech. Naopak na touze, píli, odhodlání, ale hlavně na přesvědčení, co s danou hudbou chcete dokázat.

BACKYARD BABIES nikdy nebyli kapelou, která něco hledá nebo kapelou, která neví, co vlastně chce. Jestliže průlomová deska BACKYARD BABIES „Total 13“ z devětaosmdesátého vypadala jako veliký tovární barák z plechu s posuvnými vraty zabořenými hluboko do hlíny, všude chaos a adrenalinový rambajs a taky plno smradu, tak novinka „People Like People Like People Like Us“ působí spíše jako tuleň, co uvízl na olejnatých skaliscích a kterého obklíčila vojenská dechovka pod vedením stockholmského rock´n´rollového guru Nicke Anderssona. On sám nakormidloval již v loňském roce své THE HELLACOPTERS do umírněnějších vod a kamarádům ze švédské metropole na jejich vlastním území sroloval všechny staré těžké koberce, napasoval v jejich domě dřevěnou podlahu a znova na ni jiné, nové, avšak úhlednější koberce položil. Dříve zkrátka u BACKYARD BABIES práskaly blesky a mohutně duněly severské hromy, dnes jde o kompromis a úlitbu široké veřejnosti . Ostatně už na předchozím albu „Stockholm Syndrome“ (2004) bylo slyšet, že nám chlapci jaksi vodnatí. Už ani nevím kolikrát jsem si jejich novou desku s hrůzostrašným názvem „People Like People Like People Like Us“ poslechl a věřil, že se věci samy vyřeší. Kdybych chtěl dnes psát o skutečném obsahu materiálu, který nám BACKYARD BABIES naservírovali, ani by při znalosti předchozí tvorby nebylo o čem. Některé kapely milujeme od nepaměti, jiné jsou nám stejně dlouho dobu jedno. Když tedy někoho milujeme, umíme mu i odpustit. Nové album „People Like People Like People Like Us“ je opravdu jen pro fanatické obdivovatele této kapely, bez ohledu na jejich zájem o skutečný obsah, ukrývající se pod značkou BACKYARD BABIES. Znáte přeci dítka? Když my zuříme, ony se smějí. Nechme je tedy neškodně dovádět, brzy se unaví.

Pokud je někdo alespoň trochu „Jude“, doporučil bych mu investovat své peníze raději do párku s hořčicí a spousty piva a jsem si jist, že by to byla hodnotnější investice než prožít lehké rozčarování s čerstvě zakoupeným novým albem BACKYARD BABIES. Když to však vezmu kolem a kolem, svět se nezbořil. Štěstí je procházet se po ulici, když na tebe holky z butiku pokřikují „Nazdar Milánku!“. Zázrak je mít v pětapadesáti pět žen, které tě milují. Krásné je, když ty sám můžeš milovat jen jednu z nich. Podobné je to s BACKYARD BABIES, z pěti alb, které vydali opravdu miluji dvě („Total 13“ a „Making Enemies Is Good“), což mi nepřijde vůbec špatné. Snad tedy příště, dnes to vidím tak napůl.