Obal od Gigera, produkce made by Scott Burns, nahrávání v zavedeném Morrisound studiu – tak tomu říkám velice slušná startovní pozice pro tvorbu debutového alba! Takovéto pocty se v létě 1990 dostalo německé death metalové naději ATROCITY. I v Nuclear Blast records si byli velice dobře vědomi faktu, že death metal nabývá na popularitě a tudíž by byla trestuhodná chyba nevidět jeho ohromný komerční potenciál. Nic nebylo ponecháno náhodě. Vydavatel se takříkajíc prásknul přes kapsu a zaplatil pětici německých mladíků letenky na prosluněnou Floridu, kde v té době bývávalo velmi horko a to nejen díky působení slunečních paprsků...
Pětice sdružena kolem vokalisty Alexe Krulla svého štědrého chlebodárce určitě nezklamala. Ačkoliv se o „Hallucinations“ asi jen těžko bude někdy hovořit jako o stylotvorném albu, určitě se v rámci soudobého death metalu dá charakterizovat jako špičkové. K tomuto tvrzení mě opravňuje jednak už zmiňovaná produkce mistra Burnse a zvuk pocházející z jeho studia (který splňoval všechny tehdejší parametry kvality brutálně znějící metalové nahrávky), ale samozřejmě rovněž i hudební materiál v tomto studiu pořízený. ATROCITY vycházeli z pojetí tehdejšího death metalu, který už nezastavitelně vystrkoval svoje drápky, a který se do své podoby transformoval z brutálního thrash metalu, což je koneckonců na této nahrávce dost jasně slyšet. Jejich zvuk byl více americký než evropský a to byl možná i jeden z hlavních důvodů, proč se „Hallucinations“ natáčelo právě v USA.
Hodně americké je totiž i pojetí death metalu, kterým se Alex a spol. na tomto kotoučku presentují. Osmičku obsažených skladeb můžeme stručně charakterizovat jako krkolomnou a hodně extrémní jízdu odbytou ve vysoké rychlosti. ATROCITY však nesázeli pouze na primitivní pojetí hudební brutality, ale už ve svých začátcích je zdobila snaha o technickou hru a v rámci své doby a žánru i o maximální kompoziční pestrost. Této je docíleno hlavně řastými změnami tempa a rytmickými přechody, ale i výbornou kytarovou hrou zúčastněných, kdy vás kromě typických death metalových vypalovaček dokáží příjemně překvapit nejedním povedeným sólem či zajímavým melodickým motivem. Vokál Alexe Krulla by se dal nazvat jako skřehotavý a relativně výše položený growling, který je více „evil“, než „death“. Celou nahrávku pak skvělým způsobem svírá bezchybná produkce Scotta Burnse. Album ale kromě kvalitně provedené deathové řezničiny disponuje navíc i zvláštně sklíčenou atmosférou a ačkoliv mnohé pokusy o její navození, mezi které patří různé samply a velice nenápadné klávesy, můžou z dnešního pohledu působit naivně až úsměvně, v roce 1990 to fungovalo spolehlivě a když si nahrávku s vědomím, že posloucháte hlavně dobový dokument, pustíte i dnes, výsledek je totožný.
Jak jsem již řekl v některém z předchozích řádků, „Hallucinations“ není deskou, která by si lebedila v těch nejlepších vitrínách v pomyslné death metalové síni slávy, přesto si však myslím, že z historického hlediska je deskou poměrně opomíjenou a co je hlavní – je deskou výtečnou a v našem seriálu se jí tak dostává zaslouženého prostoru.