V čem je zakleto kouzlo krásy? Čím nás k sobě přitáhne dokonale stavěná žena, sošný muž či výjimečné umělecké dílo? Přece to nemůže být zásluha pouhé sličné tváře, dobře zvoleného poměru tónů, barev nebo mistrných tahů štětce. Každý hledá něco víc, něco za vším, NĚCO. Mnozí moudří usoudili, že celý ten povyk a honba za krásnem je jen dokonalá habaďúra, neboť nic není dokonalé, všechno umírá, zetlí a promění se v prach. A není zmar snad podmínkou, bez které by dokonalosti nebylo? Vždyť samotná myšlenka na blízký konec nás nutí vychutnávat přítomnost a těšit se z každého doteku kouzla nesmrtelnosti. Ruku na srdce, nikdy jste ani na okamžik nezatoužili něco nádherného uchovat? Podržet až do skonání světa ladnou křivku ženského těla, neuvěřitelně pronikavý hudební motiv, pohled do usínající krajiny, než definitivně padne tma? Anebo jen přestat stárnout, zastavit vrásky, bolest, přelstít čas? Tak jako Dorian Gray...

Že vzniknul nový muzikál je v našem státě asi takové překvapení, jako když Joey DeMaio ohlásí na den své kremace křest třicátého dílu úsměvného DVD „Hell On Earth“ s podtitulem „Oheň, voda, vítr, dým“. Obraz Doriana Graye by tak povrchním pohledem mohl být zařazen mezi „dojné krávy“ typu všech těch Mušketýrů, Galileů a Kleopater, kdy na literárním či historickém podkladě autoři poskládají sladkobolný příběh plný kantilén, písniček pro rádia a špatných rýmů, do hlavních rolí obsadí hrst zasloužilých herců/hereček hrajících si na pěvce/zpěvačky (případně opačně), vše zastřeší kouzelné slůvko muzikál a ty se raduj z kulturního zážitku, národe (hromadné svozy z každého zemědělského družstva zajištěny). Jenže to by byla velká škoda, neboť tohle plátno rozhodně není ušmudlanou mazaninou provinčního patlala.

Příběh jistě dobře znáte, alespoň tedy v některé z jeho mnoha modifikací, neboť román Oscara Wildea patří celosvětově mezi nejhojněji inscenované. Muzikálová verze je následující: Dorian Gray (David Kraus) má pohnutý osud, jeho otce zastřelí dědeček, matka (Iva Marešová) těsně po porodu umírá, a tak je malý chlapec vychováván v chladné péči bezcitného děda. Ve dvaceti letech stojí modelem pro obraz malíři Basilu Hallwardovi (Kamil Střihavka) a právě v jeho ateliéru jej objeví král večírků Henry Wotton (Karel Dobrý), aby jeho sličné tváři propadl (koneckonců stejně jako všichni ostatní, včetně samotného mistra barev) a zasvětil naivního mladíčka do tajů nočního hýření a dekadentního miliskování. Z udiveného zajíce, planoucího láskou k „herečce“ Sibyle (mimochodem její představitelka Ida Sovová má na svědomí jedinou veselou miniscénku celého kusu, navíc skutečně vtipnou), se po její smrti z nešťastné lásky stává protřelý jinoch, ozdoba každé párty. Jeho časté mizení kdovíkam, společně s nestárnoucí tváří z něj činí neodolatelný ideál londýnské omladiny, jeho večírky pod taktovkou lorda Henryho jsou proslulé. Že tvář se namísto živému Dorianovi krabatí modelu na obrazu je tajemstvím, za které se i umírá.

Co má na svědomí ono zvláštní pnutí, které vás po několika úvodních, trochu rozpačitých minutách uchopí do kleští a pustí až se závěrečnou děkovačkou? Pochopitelně hudba Michala Pavlíčka, který tentokráte popustil uzdu kreativitě a přišel jak se svým typickým rukopisem rockového kytaristy, tak i s pořádnou dávkou moderny (občasné smyčky, beaty). Hudba tím příběhu dodává potřebnou náladu, atmosféru i bezčasovost (kupříkladu jakási snová scéna v klubu, kdy pomocí rytmu umocňuje noční hrátky „zlaté“ mládeže), navíc když autor nešetřil ani hlavními motivy, takže se najdou i hodně melodická (a tudíž snadněji zapamatovatelná) místa. Neméně důležité jsou samozřejmě texty a ani tady nelze mít námitek. Jan Sahara Hedl umí být dostatečně konkrétní, aby divák pochopil děj, na druhou stranu i dosti abstraktní, aby za uši netahaly „rýmy“ ve stylu „sázka-láska-už to mlaská“. Snad jen to anglické „Smoking pleasure“ v hitíku o potěšení z pokouření (ke stažení zde) bych si odpustil, ale co, ten droboučký ústupek se dá v pohodě ustát. 

V drtivé většině muzikálů by hudba a text tvořily devadesát procent celku, u Obrazu Doriana Graye je to však pouhá polovina. Tu druhou, neméně důležitou, drží ve své moci režie, scéna a nasvícení. Mají zřetelné divadelní črty a do zatuchlého muzikálového prostředí vnáší tolik potřebné svěží prvky. Tak předně, ihned po příchodu do sálu vás určitě upoutá velký obrazový rám přes celé jeviště, potažený navíc jakousi tylovou látkou. Po počáteční bláhové naději, že se snad jedná o rafinovanou oponu, představení začne a vy pomalu zjišťujete, že rám stále zůstává na svém místě, nejeví sebemenší známky pohybu a po chvilkovém znechucení mu dokonce přijdete na chuť. Autoři totiž pomocí světla a stínů oddělují obrazem účinkující od diváků, tu rozsvítí boční reflektory na straně sálu, jeviště se setmí, obraz mizí, zůstává jen rám. A naopak. Odrazy černých stínů tančí po plátně, digitální kamera v zásadních okamžicích zachytává probíhající děj a jeho otisk uchovává na ploše ve formě fotografie. Stmívání, šero a klam, to všechno přesně sedí k ději a neuvěřitelným způsobem ho umocňuje. Věčná mlha nad Londýnem, věčné přítmí v duši stoletého mladíka. Opravdu to funguje.

Zbývají nám protagonisté. Nejprve trochu negentlemansky páni, neb je jich víc: David Kraus, ač jeho projev skutečně nemám v lásce, se do hlavní role hodí. Na rozmazleného floutka nejen vypadá, ale i jeho podivně mátožné „pohyby“ postavu dobře doplňují. Pěvecky už je to slabší, ale nešť. To hlasový výkon Kamila Střihavky snad ani nemá cenu komentovat, ve srovnání s ním zůstávají všichni ostatní vystupující muži o několik koňských délek vzadu. Naopak herecky kraloval ve své zhýralé nonšalantnosti Karel Dobrý alias lord se svědomím v letargii. Vilém Čok v roli mstícího se bratra hraje sám sebe, čili jasná role pošuka šitá přímo na míru. Oba Dykové v úlohách přátel ukázali, co jim bylo dovoleno a Tomáši Hájíčkovi (spíše lidovému vypravěči, když cirkus dneska zase byl) jeho chuť na cigárko také bez větších problémů uvěříte. Z žen bezesporu vládne role matky, ještěrky a operní divy (to vše pod jednou střechou), svojí různorodostí a šíří pěveckých rejstříků. I z toho je poznat, že půdu pro návrat Báry Basikové na muzikálová prkna připravil Michal Pavlíček skutečně pečlivě a zodpovědně, nicméně ani Iva Marešová se v ní neztrácí. Ostatní dámy spíše epizodně paběrkují.

Chcete-li zkusit trochu „jiný“ muzikál, s povedenou hudbou, slušnými texty a malátnou atmosférou sycenou kouřem, mlhou a chtíčem, určitě si Obraz Doriana Graye jděte prohlédnout. Nechává po sobě zvláštní pachuť, která asi ne každému zachutná, ale zakusíte-li ji, může být stejně návyková, jako andělsky čistá tvář, pod jejíž zlatou slupkou se skrývá jen prázdnota s černočernou tmou. Cukr a bič, krutost a vášeň, vrásky, stáří, nicota a smrt - to všechno v ní je, to všechno na vás čeká. A abych nezapomněl, krom několika dotyků se žádné čtyřprocentní hrátky nekonají, přes odvážné sexuální markýrování a jedna obnažená ňadra ani žádné orgie. Zato se však na jevišti kouří o zlom krk a šampaňské skrápí zem. Tak abyste se pak, omámeni bulvárem, nedivili.