OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždycky mě překvapí, když v takové zemi jako Německo, kde vychází pod hlavičkou různých vydavatelství taková hromada metalového balastu, že by se z ní daly opravit naše dálnice, musí kapela s vcelku solidním materiálem sáhnout po možnosti vydat si jej na vlastní náklad. Tohle samé platí i o čtveřici HOKUM, kteří po prvním loňském demu přicházejí s regulérním debutem pojmenovaným „No Escape“. V různých zahraničních webových magazínech sklidila nahrávka místy velmi příznivý ohlas, až mě to překvapuje, protože ač bych nerad popíral její některé kvality, zas o takový zázrak se z mého pohledu nejedná.
Je pravda, že v dnešní době není vůbec lehké přijít v metalu s něčím neotřelým a zároveň kvalitním. HOKUM se rozhodli mixovat různé žánry, jako jsou death, thrash a částečně i heavy metal, což už samozřejmě před nimi udělali tu lépe, tu zase hůře mnozí ostatní. Z tohoto pohledu tedy „No Escape“ nijakou výraznou originalitou neoplývá. Podíváme-li se však na něj z trošku bližšího pohledu, přeci jen mu nemůžeme určité kouzlo odepřít. Nahrávka totiž na první poslech zní jako typická tvrdě metalová záležitost s deathovým vokálem, ale stopáž jednotlivých skladeb se výrazně protahuje hlavně díky přítomnosti mnoha heavy metalových, a řekněme i lehce epických elementů v podobě rozsáhlých melodických vyhrávek a kytarových sól. Ačkoliv tohle snažení kapely působí místy lehce násilně, nelze Němcům upřít snahu nestát na místě a nespoléhat na mnohokráte provařené postupy. Navíc jim ke cti poslouží i fakt, že posluchače nenudí, což je to nejhlavnější. Vše je navíc podpořeno velmi slušnou instrumentací, takže nemáte pocit, že posloucháte nějaké ucha hrající si na virtuózy.
„No Escape“ je určitě nahrávkou, po které by měl nějaký solidní label s jistotou sáhnout a vyhodit tak ze svého katalogu jednu z mnoha zbytečných a zoufalých kapel, kterými se metalová scéna jen hemží a které si užívají nezasloužené přízně hlavně ze strany vydavatelů. Když už neohromí svojí originalitou, tak fanoušky melodicky pojatého tvrdého metalu určitě nezklame. Navíc nikde není psáno, že v případě HOKUM nemůže být ještě líp. Spíše jsem o tom přesvědčený.
Stylový metalový propletenec, který ač místy lehce evokuje kočičko-pejskovský dort, dokáže potěšit kvalitní instrumentací, povedenými motivy a melodiemi i slušnou produkcí.
6,5 / 10
Peter Reiter
- bicí
Michael Vogl
- kytara
Jonas Fischer
- basa, vedlejší vokály
Benjamin Geppert
- kytara, vokály
1. Manticore
2. Silent Assassin
3. Face The End
4. The God Within
5. The Loving Father
6. The Beloved Ones
No Escape (2006)
First Blood (demo) (2005)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 27:37
Produkce: Yogi Lang
Studio: Farmlands Studios Freising
Kontakt: c/o Jonas Fischer, Am Winfeld 3, D-85410 Inkofen, Germany
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.