No ano, jistě. Přesně takhle nějak by mohl vypadat celkem výstižný soundtrack k béčkovému hororu o znetvoření prostitutky. Nebo možná půlhodinový audio bonus na limitované edici nejnovější filmové verze o záhadami opředeném Jacku Rozparovači. Vnadná děva (nebo spíš méně vnadná děva) prochází temnou noční uličkou mlhou opařeného Londýna, když tu se za ní objeví stín. Několik nejistých kroků, několik vystrašených pohledů za sebe a vzduchem se mihne obrovský a ostrý nůž. Znovu a znovu se setkává s bělostnou dívčí kůží, na které se objevuje jeden krvavý šrám za druhým. Pak se navždy poznamenaná dívka v mdlobách kácí k zemi, černý stín nenávratně mizí ve spleti okolních uliček a nad náhle znehybnělou scenérií se rozprostře zlověstné ticho.

No ano, samozřejmě. Nizozemští PROSTITUTE DISFIGUREMENT jsou (nejen) na „Left In Grisly Fashion“ typickými představiteli toho druhu ultra death metalových spolků, které své již tak dosti drsné stylové zaměření dovádějí k ještě většímu extrému. V jejich případě pak zejména mrtvolně chorým vokálem, respektive tím, co vychází z hrdla muže stojícího za mikrofonem. Dokonalým synonymem onoho zvuku by dozajista mohl být nezastavitelný a také (bohužel) po chvíli neskonale stereotypní ryk čerstvě podříznutého divočáka, který kolem sebe navíc kope všemi myslitelnými směry. Takoví a jim podobní zaprodanci smrti, jichž je vlastně v tom širém světě relativně dost a dost, mají v mnoha ohledech hodně společného, zejména pak v tom, co mohou poskytnout především zasvěcenému posluchači (protože o něj tady jde v první řadě). Čímž jest krom nastíněného „zpěvu“ míněna pekelně rychle odsýpající bubenická kanonáda, doplněná o celou spoustu svižných riffů, na kterých (v drtivé většině případů) sice nenaleznete ani chloupek pravé originality, ale za to vás mohou na svých bedrech pěkně zblízka provézt okolo hájemství agrese, nenávisti a syrové a neservilní brutality. Pro někoho málo, pro někoho moc, faktem zůstává, že „Left In Grisly Fashion“ v těchto ohledech snese přísnější měřítka, a to nejen díky pestrému kytarovému vyjádření (za všechny takové okamžiky zmiňme trefně dokreslující vyhrávky v „The Corpse Garden“ nebo „Victims Of The Absurd“). Je vlastně těžké úplně přesně pojmenovat to, co vězí za celkem slušnou hodnotou alba, když jsem kapelu označil jako „jednu z mnoha“, ale nejspíš to (zcela jednoduše) bude můj subjektivní dojem, který oceňuje zejména celkové vyznění nahrávky. V rámci možností barvité, nepostrádající mnoho záchytných bodů v podobě nosných motivů a nálad a přehledné, s přiměřeným důrazem na sice skomírající, ale přece jen svébytnost.

No ano, jistě. Myslím, že to můžeme s klidem uzavřít konstatováním, že tohle album PROSTITUTE DISFIGUREMENT stojí alespoň za jeden poslech, který má navíc tu přednost, že automaticky nevyloučí poslechy další. Další vývoj vztahu posluchač - kapela se už sice tak přesně odhadnout nedá, nicméně můj čistě teoretický tip zní, že v mnohých případech by klidně mohlo dojít k sympatizaci či dokonce k vzájemnému sladění na (nebo ve, doplňte dle vlastního uvážení) stejném zvukovém kanálu.