Jen o něco málo hlasitější britská odpověď na THE STROKES. Tak nějak zkráceně by se dala charakterizovat muzika této kapely, která se zhruba před dvěma roky pomocí svého albového debutu „Razorlight Up All Night“ vydala dobývat popřední místa různých ostrovních rockových žebříčků. Tuto prvotinu, právě dnes těsně před vydáním napjatě očekávaného druhého alba, vypouští vydavatelská firma na trh podruhé ve zbytečné reedici, proto ještě před recenzí dvojky přijměte recenzi dva roky starého debutu. Samotní RAZORLIGHT, ačkoliv jsou nebo lépe řečeno byli se svou prvotinou britským hudebním tiskem před dvěma roky prezentováni jako něco opravdu „special“, představují standartní model až „druhé vlny“ (tedy té učesanější) garáž rockové mánie, kterou na počátku desetiletí spustili právě Američané THE STROKES a THE WHITE STRIPES. A jelikož RAZORLIGHT stojí zhruba někde mezi oběma americkými soubory, s originalitou je to u nich velmi diskutabilní a sporné. To však rozhodně neznamená, že jejich skladby postrádají zajímavé melodie a potřebný vnitřní náboj.

Je až s podivem, kolik souborů dnes v sobě objevuje náklonnost k syrovější retro kytarové muzice vycházející ze stylu, kterému se na úsvitu sedmdesátých let říkalo příznačně garážový rock. Tak, jako každá módní hudební vlna s sebou nese mimo několika opravdu výjimečných kapel tuny zcela zbytečných příživníků, je také dnes už několik let provařený retro rock zaplaven množstvím jalových karikatur. U této kapely to však i přes nevelkou originalitu nevidím zas až tak zle. Vždyť co je dnes skutečně neotřelé? Britští RAZORLIGHT sice nepatří mezi nějaké vůdčí nebo výjimečné soubory, ale některé jejich skladby nepostrádají potřebnou poutavost. Tahle kapela si zkrátka dobrovolně stanovila, že je pro ní nejdůležitější svou hudbou bavit, nikoliv hledat nové cesty a neustále překvapovat. Pokud se poměrně úsporná kytarová hudba udělá s tím pravým zápalem a od srdce, výsledek může být vždy minimálně tak zajímavý, jako v případě náročnějších hudebních stylů. Na to, aby jejich banální rockové písně nudily, je však šéf RAZORLIGHT, kytarista a zpěvák Johny Borrell (mimochodem jde o jednoho ze zakládajících členů kontroverzních THE LIBERTINES), poměrně solidním skladatelem. Je podepsán pod valnou většinu zde prezentované hudby i textů, taktéž i jako spoluproducent alba, což svědčí o nemalé snaze uchovat výsledek nahrávky výhradně podle vlastních představ. Příkladem Borrellova talentu složit chytlavý popěvek může být hitparádová tutovka „Golden Touch“, která v sobě pojí syrovou profláklost THE WHITE STRIPES s melodikou švédských objevů loňského roku MANDO DIAO. Skladba, která má schopnost dostat se rychle pod kůži a s přibývajícími poslechy neomrzet. Celé album pak obsahuje dvanáct vyrovnaných kompozic, většinou razantnějších než zmíněná „Golden Touch“. Zaujme v počátku jemná, romantická „Vice“ s mistrně stupňující strukturou, v závěru okořeněná povedeným refrénem. Skladba tak trochu do THE STROKES „Stumble And Fall“ upaluje po zmoklém chodníku jako radostný školáček právě vypuštěný ze vrat dlouhodobě nenáviděné budovy. Také syrová vypalovačka na úvod „Leave Me Alone“, svižná kytarovka stojící na punkových základech „Don´t Go Back To Daiston“ i razantní boogie „Rip It Up“ mají hodně co do sebe. Nebudu zde vypisovat skladbu po skladbě, to ani není smyslem článku, každý nechť si na tomto vyrovnaném kompletu najde to své pravé ořechové. To, co mi však na RAZORLIGHT vadí, je větší sterilita vyznění než by této kapele slušelo. Příště by to zkrátka chtělo přidat ještě trochu té zvukové špíny. Přesto tvrdím - pro vyznavače retra jde o povinnost, pro zbylé prostě jen normální kytarová deska plná příjemných skladeb, které neurazí.

Dnes již RAZORLIGHT dokončili práce na svém druhém albu, které by mělo spatřit světlo světa ještě letos v létě. Jestli solidní debut překonají, pak můžeme být svědky opravdu zajímavých věcí. Brzy se ukáže, zdali RAZORLIGHT budou ochotní riskovat a vydají se trochu novým směrem nebo setrvají na vyřčeném, což by v současné uspěchané a hudbou přesycené době mohlo znamenat brzký konec a ztrátu dosavadní perspektivy. Kdo si dnes vzpomene na rok staré KAISER CHIEFS, když se Británií vesele prohánějí arktické opice? (ARCTIC MONKEYS - ostrovní objev letošního jara). Já osobně bych si moc přál první možnost. Druhá deska bude každopádně velkou zkouškou a možnou vstupní branou do skutečného velkého hudebního světa, kde se teprve ukáže ta pravá životaschopnost mladých kapel, jako jsou zrovna oni.