„Parental Advisory: Explicit Lyrics“. Jako stín provází toto upozornění celou diskografii „řezníků z Buffala“. Každý, kdo alespoň trošku přičichnul k metalu musí jméno CANNIBAL CORPSE znát. Otázkou zůstává do jaké míry je to díky jejich hudbě a do jaké míry pak díky jejich gore tematice, kterou šokovali hlavně na počátku své kariéry a které se nevzdávají ani dnes. Problémy s cenzurou provázejí tuto kapelu snad neustále a nejinak tomu bylo i v případě artworku jejich třetí a z mého pohledu dodnes nepřekonané desky „Tomb Of The Mutilated“ z roku 1992.

Vskutku chutňoučká kresba z dílny Vincenta Lockeho už jen sama o sobě poutala na novinku CANNIBAL CORPSE dostatečnou pozornost (svého času jsem se v triku s tímto motivem hrdě procházel po chodbách střední školy), takže v zásadě bylo vcelku jedno, zda-li její hudební obsah bude kvalitní či nikoliv. V této době rozmachu death metalové rebélie stačilo k úspěchu málo. Chris Barnes a spol. se však nespoléhali jen na povrchní slupku v podobě většího než malého množství nechutností na obalu desky, ale patřičně se pochlapili i ve studiu.

Pomineme-li textovou složku, kterou má na svědomí převážně growler Chris Barnes a která si v ničem nezadá s obalem desky (ne, opravdu nejsem příznivcem gore zvráceností), tak v sobě „Tomb Of The Mutilated“ mísí to nejlepší, co mohla tehdejší death metalová scéna nabídnout. Nejedná se již o takové zběsilé a poměrně jednotvárné brutální orgie jako v případě předchozích dvou alb. Právě naopak, CANNIBAL CORPSE se rozhodli vydat cestou propracovanějších a techničtějších hudebních postupů. Ruku v ruce s kvalitní produkcí z osvědčeného Morrisound studia tak dali vzniknout desce, o které lze bez problémů prohlásit, že je přinejmenším v rámci žánru nadčasová. Zdobí ji hlavně výtečná kytarová hra pánů Owena a Rusaye, do jejíž soukolí přesným způsobem zapadají velmi výrazné basové linky Alexe Webstera. „Kanibalové“ i nadále zůstávají kapelou vyznávající rychlý a svižný death metal, ale mnohem více se nyní vyžívají i v o něco pomalejších pasážích a náročnějších rytmických zvratech, které má na svědomí skvělý bicmen Paul Mazurkiewicz. Jednotlivá sóla nepostrádají prvky zvrácené disharmonie a dokonale dotvářejí atmosféru pitevny plné mrtvolného puchu.

Nehodlám zde vypisovat kategorická prohlášení o tom, že tohle je jeden ze základních pilířů death metalu, ovšem určitá dávka stylotvornosti se tomuto albu upřít nedá. Z mého pohledu se „Tomb Of The Mutilated“ podílelo na nastartování další death metalové vlny, která do poměrně jednoduchých kompozic přinesla mnohem více hráčské techniky a posunula tento žánr zase o kus dál. Těžko říct, jestli lze vlnu brutálního amerického death metalu z hlediska metalové scény jako celku považovat za nějak významnou, to nechť posoudí druzí, každopádně v rámci death metalu se jedná o to nejlepší, co tento žánr může nabídnout. Touto menší odbočkou od původní látky jsem chtěl říci to, že ať na tvorbu kapel jakými jsou CANNIBAL CORPSE nahlížíme jakkoliv, jejich vliv a význam je nepopíratelný. O stupni dobové popularity skupiny svědčí i fakt, že jejího pódiovému řádění nebyli ušetřeni ani diváci filmu „Ace Ventura: Zvířecí detektiv“, kde se v jedné scéně CANNIBAL CORPSE vytáhli s živou podobou pecky „Hammer Smashed Face“. Skladby, která je i v současnosti osvědčeným koncertním šlágrem.

Co mi však na albu vadí, je vokál Chrise Barnese, který jakoby se pozapomněl ve stereotypu předchozí tvorby a hrne si to pořád v jedné hlasové poloze. Pamatuji si přesně, jak jsem před deseti lety litoval jeho odchodu z kapely, ale kupodivu se po čase právě on ukázal být nejslabším článkem tehdejší sestavy. Buď jako buď, „Tomb Of The Mutilated“ je pro mě i po letech velice chutnou laskominkou bohatě uspokojující moje potřeby po pořádné hudební flákotě. A to se cení!