Sotvaže jsem v pátek dorazil do areálu ostrůvku „U starého mlýna“, malebně ovlažovaného ze všech stran západočeskou řekou Radbuzou, a zlehka se aklimatizoval, užuž se nachýlila devatenáctá hodina a s ní i start druhého ročníku festivalu, jenž se v domácích poměrech zatím stále ještě především rozkoukává. I když nutno uznat, že celkem progresivně, neboť zatímco loňský ročník byl poněkud skromnější záležitostí, letos už se nabídka živého hraní pevně zakořenila ve dvou dnech s tím, že na konci toho druhého nás čekal první opravdový a výrazný tahák – němečtí AXXIS, kteří u nás zahráli vlastně úplně poprvé. A ještě jedna věc stála za pozornost, totiž chvályhodná věc. Po celou dobu festivalu měli všichni přítomní (údajně včetně vystupujících, kteří se měli zříct ke stejnému účelu části svého honoráře) tak jako vloni možnost přispět Nadaci pro transplantace kostní dřeně, ať už obligátní dárcovskou „esemeskou“ nebo přímo do kasičky u stánku zmíněné nadace, kde bylo možno pobrat i spoustu dalších informací. Na téměř metalovém festivalu určitě výborný nápad.  

Ale abych se vrátil k oné devatenácté hodině. Když se z pódia ozvaly první zvuky a tóny, a k nim se začali trousit první jedinci z celkem sporé páteční účasti, malinko jsem znejistěl. Dost dobře jsem totiž neporozuměl slovu průvodce celým večerem (Radek Nakládal z Rádia Šumava), takže jsem nejenže netušil, s kým mám tu čest, ale jestli vůbec to, co se ozývá z reprobeden, má na svědomí regulérní skupina. Ouvej, to jsme si dali. Špatný vtip (trefným) jménem DUO CRETINOS hned na začátek a s ním dva neumětelé, jamující společně na kytaru a bicí. Bez hlavy, bez paty a především bez patřičného tréninku a zkoušení. Dokonce jsem chvíli přemýšlel, jestli jsem si nespletl místo a čas. Pro tuto chvíli však bohužel ne.

Trn z paty jsme si však nevytrhli ani o zhruba půlhodinku později s domácími holýšovskými NO SENSE. I když některá děvčata, rekrutující se zejména z těch mladších ročníků, se pozvolna dala do tance, mě jejich unylý pop rock, jako vystřižený z bezduchého a bezejmenného rádia, celkem nudil. A když jsem si srovnal  evidentní snahu kapely o mainstreamové vyznění (kupříkladu anglické texty) a k tomu hejhulácké průpovídky jednoho z kytaristů („Ty vole, Franto…“) mezi jednotlivými skladbami, musel jsem se sám pro sebe usmát. Tady pšenka obyčejně nekvete. To EVERDREAM /NIGHTWISH CZECH TRIBUTE/ z Frýdku – Místku mají alespoň naprostou jistotu v tom, čeho se od posluchačů můžou maximálně dočkat. Samozřejmě, ovací, pokud zahrají tak, že nikdo nepozná, že na pódiu nestojí praví NIGHTWISH, a naopak pomyslných palců dolů, pokud tak nezahrají. Nic víc, nic míň. V Holýšově měli úlohu trochu ztíženou tím, že je přednedávnem znenadání opustil klávesák a jeho nástupce měl jen minimum času, aby nastudoval repertoár, ale i s tímhle se tahle partička, která si ještě donedávna říkala NIGHTWISH REVIVAL, slušně poprala. Nepočítám-li logicky omezený playlist a pár okamžiků, kdy to zaskřípalo, ať už intonačně či rytmicky („End Of All Hope“, „Nemo“), byly to konečně festivalové chvíle, které znamenaly příjemné strávení času. A „Kuolema Tekee Taiteilijan“ jako třešnička na dortu pěkně podle originálu ve finštině byla mimoto opravdu vynikající.  

Další dvě vystupující kapely přinesly znatelné přitvrzení, které ovšem (alespoň ze začátku) nevyvolalo žádný zběsilý úprk směrem od pódia pryč. A to ještě jako první z nich na řadu přišli rokycanští FEEBLE MINDED, kteří v duchu nejen své poslední nahrávky „My Anorexia“ (2003) rozjeli set velmi svižného grind – death metalu. Nijak výrazně originálního, pochopitelně, ovšem zručně a řekl bych až s jemnocitem zahraného. Zajímavý okamžik pro srovnání nabídl i jejich baskytarista Jaromír, který se se svým pětistrunným a bezpražcovým nástrojem objevil ve světle reflektorů již podruhé ten večer, když poprvé tak učinil v řadách NO SENSE.

Znovuzrozená plzeňská legenda TUDOR, plynule navazující nit rezignace na melodický zpěv, měla o nějakou hodinku později situaci horší o to, že se čas nachýlil k půlnoci, a mnozí z obecenstva už proto v sobě nenacházeli sílu sledovat další produkci. Věčná škoda, a to zejména pro kapelu samotnou, neboť i když to nemuselo být zřejmé (nevím jak vy, ale já s reuniony kapel drhnoucích na přelomu komančské vlády v tuzemských vodách archaický thrash nemám zrovna ty nejlepší zkušenosti), TUDOR jsem si nakonec dosadil za největší tahák páteční části celého festivalu. A předpokládám, že oprávněně, neboť jejich lehká (a nezapíraná) inspirace RAMMSTEIN, mísená s již zmiňovaným thrash metalem, působila kupodivu navýsost svěže, a zejména skladby jako „Matka smrt“, „Vánoční mše“, „Noční motýl“ či „Souboj s časem“ z comebackového alba „Bestie“ (2006) se musely líbit pro svou ponurou atmosféru (podmalovanou okolní tmou) a pro charismatický hlas zpěváka a basisty Rudy Lukeše, schovaný hluboko v kapuci černé mikiny. Plný dojmů z vystoupení posledního z Tudorovců jsem si pak raději odpustil podle všeho pravých český bigbít v podání KATR a šupal na kutě. Čekal nás totiž náročný program druhého dne a s ním i naděje, že druhý z moderátorů Rádia Šumava, který měl vystřídat  svého kolegu Nakládala, pojme moderování trochu méně sedlácky a přes pomoc poznámek na tahácích například nepřekřtí plzeňské INTERITUS na „Interius“ či nám při vysvětlení vzniku názvu TUDOR nebude s vážnou tváří tvrdit, že anglický král Richard III. byl tím, kdo si nechával říkávat „Lví srdce“.    

Druhé festivalové odpoledne jsem díky složité dopravní otázce zahájil až zhruba v 15.00 hod., čímž jsem se připravil o další bigbíto – rockový projekt HEWER. Díky pověstem, které kapele předchází, mě to ale upřímně řečeno moc nemrzelo. Daleko více jsem si lámal hlavu nad tím, kdože to právě vyhrával na pódiu. Znělo to skoro jako KRLEŠ, kapela vypadala skoro jako KRLEŠ, jen tu ženskou figurku za mikrofonem jsem jaksi nikde neviděl. Místo ní se mezi odposlechy tyčil chlap jako hora, a když promluvil (protože to mu šlo evidentně líp než zpěv), pochopil jsem. Zpěvačka vzala kramle, chlapi z KRLEŠ osiřeli a tak tuhle nouzovou situaci řešili odpovídajícím nouzovým řešením. Za normálních okolností bubeník Jiří Smělík přešel k mikrofonu, za něj naskočila náhrada a takto se kapela pokusila alespoň prozatím zachránit situaci. Vskutku nezáviděníhodná situace, v jejímž světle se mi vlastně KRLEŠ se svým heavy – speed metalem („Kráv´n´roll“ zazněl také, samozřejmě) líbili jako téměř vždycky. Nehledě na to, že na podobnou „raritní“ záležitost nenarazíte každý den.        

Všudypřítomné extrémní horko (poznamenávající samozřejmě i dění na festivalu, na nějž nakonec dorazila zhruba necelá tisícovka návštěvníků), kupodivu nedonutilo následující JUDAS PRIEST REVIVAL aby se alespoň pro začátek zbavili svých nezbytných kožených doplňků. Ti krom rytmické sekce okovaní od hlavy až k patě a na čele s výborný Halfordovým imitátorem Petrem Varhaníkem naprosto dokonalým způsobem nakopli jidášovskou mašinu a rukou zkušenou ji vedli po všech zákrutách, jimiž se kdy (snad krom „Ripperovského“ období) tihle slavní angličané ubírali. „Electric Eye“, „Beyond The Realms Of Death“, „Heading Out To The Highway“, „Turbo Lover“, „Night Crowler“, „You´ve Got Another Thing Comin´“„Painkiller“ a pochopitelně „Breaking The Law“, nechybělo snad nic z toho nejdůležitějšího. Publikum to rovněž vycítilo a poprvé také vytvořilo celkem důstojnou festivalovou atmosféru.

Jedině těžit z toho mohli liberečtí KRUCIPÜSK a jejich neodolatelný „skate“ metal, který se sice nijak extrémně nehýbe z místa, nicméně ruku v ruce s tím, jak je jejich šéf Tomáš Hájíček nezaměnitelným a jedinečným frontmanem, má stále co říci a stále si dokáže uchovat nesmírně vděčnou roli. Potvrdil to nejen set klasických taháků „Cirkus dneska nebude“ počínaje a „Druide!“ konče, ale i zbrusu nové skladby z již brzy chystaného alba „Ahoj“, mezi nimiž se zaskvěla zejména „Sjetej“, údajně komplexní výpověď o stavu a duševním rozpoložení dosluhujícího tuzemského předsedy vlády. Hájíčkovi a spol. zkrátka stále nedochází energie a soudě podle holýšovského výkonu také sotvakdy dojde. Bezpochyby nejvýraznější odpolední dostaveníčko. Roman Izaiáš a DOGA se sice těšili srovnatelnému ohlasu, ale mě zatím stále nikdo nepřesvědčil o tom, že třeba v porovnání s KRUCIPÜSKem  jsou daleko více umělí, ve svých mistrovských pozách nepřirození a s bigbítem lámajícím především srdce dívek a prosťáčků mimoto také celkem nestravitelní. Čili jsem jen obligátně zkontroloval, zda má „Izzi“ přelepené bradavky, a když jsem zjistil že si k tomu pořídil i výstavní červenou koženou sukni s motivem novinky „Love Vole“, bohatě mi to ke kulturnímu zážitku z jejich vystoupení stačilo. 

Čas znovu pokročil a s nenápadně se přibližujícím soumrakem dostali slovo plzeňští INTERITUS. Stálice západočeských pódií asi nemůže zklamat nikoho zasvěceného, což ostatně platilo i pro jejich vystoupení na Hurican Rocku, a ti ostatní si při troše dobré vůle mohou také přijít na své. Stoprocentní muzikantský výkon, korunovaný dvěma zručnými houslisty a všemi podstatnými tutovkami z repertoáru kapely (včetně těch ze stále ještě aktuálního alba „Frozen Darkness“ /2005/), to bylo (nepočítám-li stylovou vzdálenost) to pravé rozehřátí před  hlavními hvězdami AXXIS.

Ti nastoupili jen o něco málo po avizované dvaadvacáté hodině a zahráli přesně tak, jak jsem předpokládal. Tedy s důrazem na novinku „Paradise In Flames“ (2006) a především své úplně nejstarší období, rámované prvními dvěma alby „Kingdom Of The Night“ (1989) a „Axxis II.“ (1990), neboť ta kapele bezpochyby zajistila tu největší světskou slávu. Tradiční složení AXXIS na čele s energickým zpěvákem Bernardem Weissem obohatila fešná zpěvačka Lakonia, o níž stále nevím, zda se stala pevnou součástí skupiny či v jejích řadách jen hostuje, a všichni si premiéru před českým publikem viditelně užili dosytosti. Škoda jen, že se nevyvarovali hluchého místa uprostřed zhruba hodinu a půl trvajícího programu, v němž tahali na pódium česká děvčata, a za jejich asistence odehráli několik nepovedených „unplugged“ verzí původně jiskřivých metalových skladeb po vzoru „Kingdom Of The Night“ nebo „Touch The Rainbow“. Jinak s němčoury byla i legrace (když Weiss lámanou češtinou četl z papírku klasické fráze typu „díkchy, ste néjlepši“) a především předvedli naprosto profesionální výkon, plný spousty skvělého melodického metalu made in AXXIS. Bylo to samozřejmě hlavně díky klasikám typu „Living In The World“, „Young Souls“, „Ships Are Sailing“ nebo nakonec přece jen zahrané ostré verze „Kingdom Of The Night“, k nimž byly pečlivě vybrány nové skladby („Dance With The Dead“, „Lady Moon“ či „Gods Of Rain“). Pochopitelně, protože na těch mohlo publikum nejpravděpodobněji zabrat, a také že nakonec zabralo. A když jsme se s AXXIS loučili za zvuků úsměvné odrhovačky „Nananáná, nananáná, ééé, gůůd báj“, přiznávám, zmocnila se mě lehká nostalgie a také jisté zadostiučinění, že jsem konečně živě shlédl i vyslechl další kapelu, která kdysi do jisté míry určovala běh metalového světa. Že už tomu tak dnes není je jiná věc a asi by byla škoda kvůli tomu AXXIS alespoň pro jednou zatracovat.

Tak. A protože jsme měli na krku znovu půlnoc, protože druhý moderátor Rádia Šumava a průvodce celým druhým dnem Martin Švejda již začínal jevit jisté známky společenské únavy (přestože jinak se jeho vystupování dalo vcelku označit za solidní a snesitelné), a protože programový list už sliboval jen ŠKWOR (které musím asi tak jako DOGU) a místní MASH (od nichž mimo jiné vzešla i nová pěvecká hvězda HARLEJe Tomáš Hrbáček, to jen tak na okraj), zvolil jsem to jednodušší řešení a vypravil se cestou k domovu. A v uších, kdo by to byl řekl, mi stále dokolečka vyhrávalo „Allright, Allright, I´ve Got The Kingdom Of The Night …“.

Foto: www.axxis.de