Luca Turilli nás neúnavně zásobuje další a další porcí své hudby, ať už jsou to alba RHAPSODY, nebo jeho sólové kapely. Letos navíc nahrál další projekt, DREAMQUEST, jehož recenze se tu někde povaluje, nebo se brzo objeví (popřípadě si budete muset napsat Louisovi o osobní komentář). Lucova pracovitost je sice obdivuhodná, ale co naplat, když se jeho počiny navzájem podobají jako vejce vejci? Na druhou stranu se mu nedá upřít vysoký standard jeho nahrávek. Jak se tedy postavit k novému albu, „The Infinite Wonders Of Creation“?

„The Infinite Wonders Of Creation“ je třetím sólovým albem kytaristy italských symfoniků RHAPSODY a bylo koncipováno jako zakončení trilogie, kterou Luca odstartoval na „King Of The Nordic Twilight“ (však víte, jak tento kytarista má rád pohádky na pokračování). Zatímco první album bylo inspirováno fantasy tématikou, druhé album bylo posazeno do sci-fi budoucnosti, přiznávám, že i dnes si některé jeho písně rád pustím. Především futuristické rejstříky kláves zní výborně. Také se zvukem svého druhého alba se dostal více ze stínu domovské kapely, kdy „King Of The Nordic Twilight“ zněl jako další řadovka RHAPSODY. Nejnovější počin se tedy logicky v časovém pásmu posouvá do přítomnosti, konkrétně se věnuje tématice „Mother Nature“. Můžeme se tak dočkat více filozoficky zaměřených textů. To sice zní dost děsivě, ale na druhou stranu to má ten pozitivní efekt, že nyní již Luca není pro komponování hudby držen nalinkovaným fantasy příběhem a je znát důraz na propracování atmosféry pro jednotlivé skladby.

Zajisté, Luca Turilli vše podstatné řekl již na prvních dvou albech RHAPSODY a všechny jeho/jejich další desky byly v podstatě to samé, jen ve stále lepším kabátě. Hudba byla čím dál vyšperkovanější, jak se pánové naučili zakomponovávat čím dál větší orchestr a čím lepší mašiny si Sascha Paeth a Miro pořídili do svých studií. To se bohužel nemění ani na novém albu. Sestava se příliš nezměnila. Zpívá stále Olaf Hayer, díky kterému jsou Lucovi sólovky pomalu lepší než alba RHAPSODY. Rytmiku stále drží Sascha Paeth s bubeníkem Robertem Hunecke-Rizzem. Výraznější změna je pouze v hostování velmi dobré zpěvačky Bridget Fogle. Bridget je sice vedena jako hostující muzikant, ale na albu má stejně prostoru jako Olaf Hayer. Sladění obou hlasů do kontextu alba je opravdu povedené, žádný křečovitý duet. Jednu píseň zpívá on, druhou ona, případně se doplňují v refrénech. Ostatně celé album je po kompoziční stránce opět o trochu lepší než kotouč minulý. Nevím jak dlouho tato tendence bude ještě pokračovat, co této partě ještě technika dovolí, už teď se dá mluvit o téměř bezchybném zvuku (a to včetně živáků…), ale co se hudební nápadů týče, tam Luca a spol. ustrnuli již dávno. Jediná světlá naděje byla v podobě EP „Rain Of A Thousand Flames“, ale tu hned smázlo album „Power Of The Dragonflame“. Sice si dovolím tvrdit, že „The Infinite Wonders Of Creation“ je nejlepším z Lucových sólovek, ale to v podstatě nic neříká. Je tu několik opravdu silných písní, postavených na moc pěkných melodiích jako „Mother Nature“, „Angels Of The Winter Daw“, „The Miracle Of Life“, nebo „Pyramids And Stargates“. Což je v podstatě polovina alba a to je dost. Pokud jste se ještě se sólovou tvorbou páně Turilliho nesetkali, tak berte tohle album a budete plně spokojeni, skalní příznivci budou nadšeni, my ostatní se ale spokojíme jen s pár poslechy a oceněním těch několika pěkných písní.

Jak jsem již zmínil, nejnovější album není svázáno fantasy nebo sci-fi tématikou, a tak se dočkáme velmi pestrého rejstříku vedlejších motivů na všechny možné (v počítači uložené) nástroje. Problém je ale stále tentýž, skladba začne slibným motivem, a na  „The Infinite Wonders Of Creation“ jich uslyšíte opravdu hodně, většinou inspirovaným ve zcela odlišném hudebním směru, ale po chvíli se vše utopí v pompéznosti nebo se ztratí pod duněním hymnického refrénu. „The Infinite Wonders Of Creation“ je sice střízlivější než „Prophet Of The Last Eclipse“, ale i tak je toho všeho moc.

A co tedy závěrem? „The Infinite Wonders Of Creation“ je kvalitní album, na poměry power/speed scény nadprůměrné, ale na to jsme si už zvykli. Ostatně Luca Turilli s Alexem Staropolim před léty přišli s novým větrem na pole speed metalu, mnoho kapelám byli příkladem a nemyslím si, že by je někdo v jejich kompozičním umu dostihnul, ale bohužel se své staré vize drží až příliš křečovitě. Jejich dvorní producenti se nechali najímat do spousty dalších projektů a jejich charakteristický zvuk dnes již sdílí mnohem více kapel. Navíc, nemůžu si pomoci, ale některé refrény musel Sascha Paeth na toto album přinést zase odjinud. Poslechněte si sborové pasáže v poslední, titulní skladbě a budete vědět, co mám na mysli. Dobré album, jen to tu už mnohokrát bylo. To už ale záleží na vás, jak se k tomu postavíte.