OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou kapely, které mají hned od počátku své činnosti stanovený jasný cíl, a sice svou hudbu prezentovat výhradně pro zaujmutí a pobavení co možná největší možné fanouškovské základny. Kapely snažící se o oslovení nejširšího publika, které se pochopitelně s takovýmto souborem, jenž výtečně zapadá do dobového hudebního i módního trendu, v mnoha věcech identifikuje. Mezi takové se počítají jednoznačně i britští „rockeři nové doby“ LOSTPROPHETS, kteří okupují popřední rockové žebříčky už nějaký ten pátek od vydaní svého předloňského průlomového alba „Start Something“. Musím však říct, že mi podobný přístup „cíleného“ fungování právě u LOSTPROPHETS, na rozdíl od mnoha jiných, vůbec nevadí. Jejich nová (již třetí) fošna „Liberation Transmission“ je totiž napěchovaná od začátku do konce kvalitními rockovými songy a povedenými hitparádovými hymnami.
Moderním a hutným zvukem ošetřený rock´n´roll jako ideální hudba na školní večírky, navíc opatřený určitými emo-rockovými prvky (zejména ve frázování), tak by zněla moje letmá charakteristika současné produkce welšských LOSTPROPHETS. Ti do alba vletí s razancí třídní mlátičky, kterou zrovna některý ze slabších spolužáků o přestávce namíchl odcizenou svačinou. LOSTPROPHETS mají v současnosti podobný záběr a dopad jako před lety Američané LINKIN´ PARK, až na to, že se vyvarovávají koketování s hip-hopovou sférou a nu-metalem na úkor větší kytarové vyhranosti a rockové přirozenosti. Zřejmě v tom hraje znovu roli trend, který v současnosti komerčně úspěšným kapelám radí, že prim hraje kytarové retro. LOSTPROPHETS jsou jednoznačně kapelou pro teenagery, jsou vizuálně zapamatovatelní, hrají atraktivní rockové písně, užívají moderní prvky a ve svých textech promlouvají o věcech blízkých současné „věčně nespokojené“ mládeži.
Úvod patří, tak jako vlastně většina alba, rychlejším skladbám. Vše nakopne po vzoru ATREYU emotivně strhující „Everyday Combat“ následována mírnější hitovkou „A Town Called Hypocrisy“ s výtečným refrénem. Třetí „The New Transmission“ je zas nespoutaný rock´n´roll. Pro citlivější nátury je tady dojemná „Rooftops (A Liberation Broadcast)“ jako momentálně všude rotující pilotní singl. Podobné je to s „4: am Forever“, která má díky své téměř baladické podobě na to stát se zde zřejmě komerčně nejúspěšnější skladbou. Vrcholem alba je pro mne dvojice chytlavých a strhujících vypalovaček „Everybody Screaming!!!“ a „For All These Times Son, For All These Times“, při nichž byl pro mne problém v klidu dodělat recenzi.
Kapela, která na mne původně (v době svých počátků) působila jako podstatně slabší a méně zajímavá evropská odpověď na kalifornské PAPA ROACH, tak až s novinkou získává na definitivní přesvědčivosti. Hitově laděný rock zachovávající si i přes veškerý komerčně tlačený vklad a okázale cílený záběr charakter na úrovni. LOSTPROPHETS nahráli kvalitní hitové album.
Možná ta nejlepší současná hitově orientovaná kapela pro teenagery, kteří se nemohou dočkat nových LINKIN´ PARK.
8 / 10
Ian Watkins
- vokál
Jamie Oliver
- klávesy, programování
Lee Gaze
- kytara
Mike Lewis
- kytara
Stuart Richardson
- basová kytara
1. Everyday Combat
2. A Town Called Hypocrisy
3. The New Transmission
4. Rooftops (A Liberation Broadcast)
5. Can´t Stop, Gotta Date With Hate
6. Can´t Catch Tomorrow (Good Shoes Won´t Save You This Time)
7. Everybody Screaming!!!
8. Broken Hearts, Torn Up Letters And The Story Of A Lonely Girl
9. 4 : am - Forever
10. For All These Times Son, For All These Times
11. Heaven For The Weather, Hell For The Company
12. Always All Ways (Apologies, Glances And Messed Up Chances)
Liberation Transmission (2006)
Start Something (2004)
The Fake Sound Of Progress (2001)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Sony/ BMG // Columbia Records/ Visible Noise
Stopáž: 48:50
Produkce: Bob Rock
Studio: Hawaii
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.