OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Umělecká metalová hudební tvorba se rozpíná jako samotný vesmír. Již od „velkého třesku“ metalový hluboký a rozlehlý prostor, hustě posetý hvězdami, hvězdokupami i celými galaxiemi, tedy hutnými a nezdolnými kovovými seskupeními, expanduje do všech stran a stále častěji se v oslepujícím záblesku do jeho nezkrotného temného nitra zrodí supernova, jejíž jas dává jasně najevo, že se v záplavě skomírajících světýlek různorodých hvězd zrodilo dílo, které posouvá hranice o nějaký ten „světelný rok“ dál.
Hudební báseň Source Of Tide – „Blueprints“ by se dala svou náladou přirovnat k dlouhé pestrobarevné aleji, jejíž jednotlivé úseky příroda vyplňuje pokaždé jinou variantou své nevyzpytatelné podoby. V záplavě všech přírodních živlů zapomenete na lidský strach z neznámého a nezařaditelného a necháte toto téměř hodinové nadčasové dílko, aby uzavřelo brány vnějšímu světu a rozehrálo vám ve vaší mysli náladotvorné obrazy barevného podzimu, plného teplých hřejivých slunečních paprsků, teskného suchého podzimního větru, ale také nezkrotné a studené dešťové vichřice. „Blueprints“ není debutem norské pětice Source Of Tide, ale je natolik různorodé a progresivní, že teprve jeho kompozice řádně zauzluje mozkové cesty posluchačů, ať již v dobrém, či špatném smyslu slova.
Ač vesměs navštěvovali experimentátoři Source Of Tide hodiny černého hudebního umění, které je svou podstatou také základním stavebním kamenem „Blueprints“, určitě neočekávejte black metal staré undergroundové školy. Základem celého opusu jsou totiž silné, podmanivé i roztodivné melodie, jež vám zaplaví vědomí gotickými a doomovými náladami, které byly ke slyšení již na debutním počinu. A to je teprve začátek. Album je totiž vystaveno na tolika různých, v zásadě by se mohlo zdát i nekompatibilních, metalových, a obecně hudebních vlivech a směrech, že tvoří jakousi komplexní velkolepou stavbu, v níž jsou obsaženy všechny známé i neznámé stavební materiály. Dohromady však drží tyto komponenty tou nejsilnější vazbou a tvoří tak kompaktní dílo, jež vás zavalí zvukem výbušných, blackově laděných kytar, které se ovšem velmi často náruživě mazlí s metalovými, deathovými, ale i valivými doomovými riffy, a to vše především ve středním tempu po celé ploše alba. Monumentální podporu těmto kytarovým vodopádům tvoří klávesy, které váš vnitřní nepokoj násobí ponejvíce klavírními party ďábelsky temné duševní zvrhlosti. V některých úsecích pak vycvičené prsty klávesového mága Cosmocratora rozehrávají vpravdě majestátní varhaní koncert zasněné mystiky i spalující vášně. Již téměř nedílnou součástí takovéhoto epického monumentu jsou symfonické stěny, nezbořitelné, nesmrtelné, ale přitom téměř sametově dokreslující výsledný obraz „Blueprints“. V této unikátní opeře však naleznete i prvek moderní společnosti. Fascinace počítačovým a elektronickým věkem naplňuje „Blueprints“ až po okraj a dá se tvrdit, že výsledný zvuk alba se zmítá mezi tradicionalismem a futurismem. Místy to téměř vypadá, jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, kterým směrem se po trnité cestě vydat k vytouženému cíli. Toto mlhavé zdání však jen podporuje unikátní kvalitu této nahrávky.
Hybným prvkem, jež si zaslouží samostatnou pozornost, je bezpochyby vokální stopáž jednotlivých skladeb, jež mají na svědomí hned dva norští bojovníci – Cosmocrator a Lord PZ, jehož hlas si můžete také vychutnat na albu nepopsatelné norské formace Peccatum, společně s jeho švagrem Ihsahnem, důvěrně známým mozkem již neexistujících legend Emperor. Působivé „operní“ hlasové polohy, mísící se s blackovým jekotem, deathovým growlem, ale i doomovým burácením, vytvářejí nekonečné pole vokální různorodosti, s nímž se jen tak v ledajaké kompozici nesetkáte …
… a že stále nevíte, co tedy máte od „Blueprints“ očekávat? Snad by pomohlo přirovnání k seskupením Borknagar či The Kovenant, ale vězte, že světlo těchto hvězd je na rozdíl od hvězdy „Source Of Tide“ monotónní a zdaleka neprobíhá tak širokým spektrem frekvencí …
Nejoriginálnější metalová deska roku? Uvidíme …
9 / 10
Cosmocrator
- klávesy, vokály, bicí, programming
Lord PZ
- vokály
Pendragon
- kytary
Taranis
- kytary
Targenor
- basa
1. Static Development
2. Humanism
3. Tales Of Fruition
4. Serenade Of Silence
5. Enslaved By Principles
6. Bravery 1999
7. Declaration!
8. Bravery 2000
9. Ruins Of Beauty
10. Retaliation Of A Misanthrope
11. Revolt Future!
12. Blueprints
13. Remembrance
Blueprints (2002)
Ruins Of Beauty (2000)
An Ode To The Art Of Selfdestruction (1998)
Dawn Of Tides (1997)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.