Představovat na stránkách Metalopole Maďary WENDIGO by se rovnalo nošení guláše do Budapešti, neboť dosavadní vyčerpávající info od našeho zpravodaje ze země klobásám a pornu zaslíbené - Jána Košce - získalo dávno kultovní statut. Pro šťastlivce, kteří zaslechli trojici ukázek z volně stažitelného EP/dema „Reconnecting...“ tak sice poslech „Let It Out“ nebude žádným překvapením, ovšem nepřipraveným by mohl způsobit, ano krásně se nám to rýmuje přátelé, pořádné vertigo, čili kolotoč neboli závrať. Máte-li chuť se s nimi trochu zatočit, jste srdečně zváni.

Co zůstalo na svém místě je svěží, veskrze současné pojetí technické hudby, u nás a v přilehlých krajinách nejčastěji (a neříkám že vždycky správně) označované jako progresivní. Přidejme převažující metalovou patinu, ale nejen kovem v progovém nálevu živ je maďarský hudebník, dnes se totiž míchá všechno se vším. Pochopitelně tedy uslyšíme ozvěny několika velkých jmen žánru, ale u WENDIGO se naštěstí jedná o pouhopouhou inspiraci, nikoliv plagiátorství, a tak výsledek může mít tu jiskru, vzrušivost a charisma, jaké „Let It Out“ bezesporu má.

Začínáme s „Broken“, jakožto starou známou, neb již zmiňované épéčko ji obsahovalo. Střední tempo, zpěvák BZ cedí skrz zuby jako Dave Mustaine infikovaný vzteklinou, scratche kytar tepou sloky a všechno vrcholí v melodickém refrénu. Pro kapelu hodně typický postup, neb na melodie zkrátka nezapomíná a umí vyčarovat vskutku povedené zářezy, jako například hned následující „Thousand Voices“. Hlasů sice není na tisíc, ale refrén je i přesto (nebo právě proto?) skvělý. Pozorný posluchač může záhy vypozorovat, že přes celkovou plnost a bohatost zvuku (a tady je nutno opět hluboce smeknout před šikovností krajanů pana Rubika) není zkreslení na samotných kytarách nijak velké, což je docela zajímavý jev, pro WENDIGO už dosti typický a dává tak ve výsledku hodně čitelnou produkci, ve které je radost objevovat různé libůstky. Další trnitou kytarovou cestou k výraznému refrénu provede nejen titulní skladba, nýbrž i posmutněle vybrnkávaná „Butterfly“ (refrén už opět opanují elektriky). Pátá „Prophets Of Emptiness“ roste zvolna, od spíše klidného začátku přes „funky“ s razantním nástupem kytar, až po asi nejsilnější refrén nosiče (paradoxně se nejvíc podobá tomu nejhitovějšímu z dílny FATES WARNING, ale čert to vem!). „Ricochet“ je plazivý had s epickým nápěvem pouštního větru a korunkou sólového bublání, naléhavá skladba, která po prvotním mdlém přivítání roste pod rukama struníků. Dle bukletu nás má zchladit „Rain Maker“, ale omylem (zřejmě v lisovně prohodili pořadí) přijde rozpálená, mírně španělská „Sangre De Dios“, která nejenže připomene osídlování Ameriky, ale taktéž nechá kočovníky promluvit v původním znění s anglickými titulky. Již slibovaný „Rain Maker“ konečně splaví vyprahlá hrdla, ale je to sprška s ostře pepřeným aroma kytar. No a dva závěrečné doušky (tedy parádní, trochu orientem načichlou „Disconnected“ a táhlou „Two As One“ s hostující flétnou) jsme už měli tu čest okusit při první prezentaci, tady jsou ale pochopitelně nově nahrané.

WENDIGO sice provozují poměrně „rovný“ progres, mají však velký cit pro melodie, jsou zruční a s trumfem v podobě hodně příjemného hlasového projevu Zoltána Bátky-Valentina tvoří výtečnou muziku. Jsou-li pro vás tyhle věci v hudbě důležité, neváhejte - tohle je objev jako hrom a kdo zaváhá, nežere. Respektive neuslyší. A to by byla určitě chyba jako vrata.