Tak už po jedenácté nás Shindy a spol. hodlali přivítat na festivalu s názvem Brutal Assault a tentokráte se i přes v minulosti zde vystupující nejedno slavné jméno jednalo o ročník revoluční. K tomuto tvrzení opravňoval už jen letmý pohled na letošní vpravdě nabitou soupisku, která nedávala příliš mnoho prostoru k jiným aktivitám, než bylo sledování dění na pódiu. Do svojšického areálu se letos sjelo rekordních více než 7000 lidí, což je součet návštěvníků všech tří předchozích ročníků. V porovnání s minulostí tedy takřka neuvěřitelné číslo. Bohužel nápor těchto davů nebyl ze strany organizátorů optimálně zvládnutý, což už hned na začátku „ocenili“ lidé stojící dlouhou frontu u vstupu do areálu.

Česť otvárať festival sa dostala „japonským“ grinderom JIG-AI, personálne spriazneným s populárnymi AHUMADO GRANUJO či NEGLIGENT COLLATERAL COLLAPSE. Ako to pri podobnej hudbe býva, celkový dojem vždy výrazne dotvárajú „špecialitky“ tej, či onej kapely (stačí si spomenúť na set BIRDFLESH). Japonská „manga-gore“ štylizácia a názvy skladieb – „Gourmet´s Specialities Of Necrozoophila“ za všetky – zdá sa, fungujú a JIG-AI sa dostalo vrelého prijatia od tých, čo neostali trčať v predlhej fronte pred vstupom do areálu. RITES OF UNDEATH sa postarali o radikálnu zmenu štýlu. Recesiu vystriedala black-deathová zaťatosť. Ako som už spomínal v recenzii na aktuálny album „The Asylum“, RITES OF UNDEATH je po všetkých stránkach štandardné, v neutrálnom zmysle slova priemerné zoskupenie. Živý koncert to len potvrdil, i keď istý drajv mu nemôžem uprieť.

Mně se podařilo stihnout až šťavnaté vystoupení moravských crossoveristů CRASHPOINT, kteří dokázali, že na to opravdu mají a pěkně rozhýbali na další průběh odpoledne a večera nadržené diváky. Škoda jen, že se kapela soustředila spíše na tvrdší, hc a nu-metalem načichlé písně ze své tvorby, a tak nezasvěceným zůstala utajena i její řekněme hravější a experimentálnější tvář.

Po bezmála dvouhodinovém martyriu ve frontě před vchodem do areálu jsem se konečně dočkal kýženého odbavení. Nutno zdůraznit, že se tak stalo doslova za pět minut dvanáct, neb na své vystoupení se právě chystala první zajímavá akvizice letošního Brutal Assaultu - sušičtí Švédové MORTIFILIA. A chrastilo jim to náramně (skoro jako ten muzejní Ford, kterým se sympatická čtveřice na festival dopravila). Páteří playlistu se zcela logicky stalo debutové album „Redemption“ (2005), z něhož zazněl titulní kousek, dále pak úvodní „Just Funny Day“ nebo „Great Quest“. Vystoupení stylově uzavřel tzv. „jeruzalémský masakr trnovou korunou“, neboli starší skladbička „Christ Hunt“. MORTIFILIA měla na poměry jedné ze zahajujících kapel výborný zvuk, předvedla velmi jistou instrumentaci a dle mého názoru se stala jednou z nejpoutavějších položek čtvrtečního programu.

Prvním zahraničním hostem, který okusil svojšická prkna byli němečtí THE OCEAN. Tento sedmičlenný orchestr se mi podařilo shlédnout už letos v březnu a jejich zařazení na festivalovou soupisku vnímám jako velice šťastný tah. Jedinou obavou bylo, aby jejich sevřené muzice neuškodil větší prostor a denní světlo. Nic z toho se však naštěstí nekonalo, protože kapela předvedla opět vynikající výkon. Mohutné riffové vlny, které se valily z pódia nenechávaly chladnými ani čím dál početnější dav fanoušků. V pohodě hrající soubor předvedl set složený hlavně ze skladeb z posledních dvou alb, přičemž jako zahajovací kousek byl zvolen těžkotonážní titulní track z poslední desky „Aeolian“ (2005) pojmenovaný velmi příznačně „The City In The Sea“, což předznamenalo i celý další průběh tohoto energického a poutavého vystoupení. THE OCEAN jsou právem považovaní za jednu z těch originálnějších metalových(?) band současnosti.

Zato exotičtí borci z CENOTAPH se moc nepředvedli. Turecká mašinérie bohužel vystřihla jedno z mnoha stereotypních gore death metalových vystoupení, kterých bylo na letošním ročníku svojšického festivalu až příliš. Ač patří ke služebně starším kapelám, na pódiu nedokázali letité zkušenosti vůbec zúročit a pouze zapadli do šedi průměru. Jednotvárný set na českém území debutujících CENOTAPH mě rozhodně nedonutí zajímat se o tvorbu turecké stálice nějakým detailnějším způsobem.

Švédské šášule BIRDFLESH jsem měl možnost shlédnout už před dvěma lety na festivalu Obscene Extreme a má slova z tehdejšího reportu můžu jen zkopírovat. Jednoduchý grindcore, který se rozhodně vůbec nebere vážně a který si klade za cíl hlavně pobavit fungoval výhradně asi pouze v kotli pod pódiem. Poslechová záležitost to věru příliš není, ale jde vůbec těmto Švédům o něco takového jako uspokojení náročnějšího posluchače? Dost pochybuji. To francouzští GOJIRA slibovali mnohem zajímavější a hodnotnější zážitek. Aby také ne, když hlavně díky poslednímu studiovému albu „From Mars To Sirius“ z letošního roku jsou pasováni na jednu z nadějí současného metalu. Já osobně bych asi zase tolik nepřeháněl, čímž však nechci tvrdit, že jsme byli svědky nepovedeného vystoupení. Právě naopak, skupina se předvedla ve velmi dobrém světle a jejich zajímavý mix extrémních metalových žánrů nevyzněl vůbec špatně. Přirovnání ke švédským MESHUGGAH je však dosti mimo, protože rytmicky GOJIRA působili velmi přímočaře až strojově a podle mého názoru jejich kvality spočívají spíše ve schopnosti zaujmout zajímavou atmosférou svých skladeb. Já osobně v jejich hudbě spatřuji hlavně vlivy tvorby Devina Townsenda, a to co se týče právě zmiňované atmosféry jednotlivých kompozic. Stejně tak i vokál Joe Duplantiera v některých momentech připomene barvu hlasu kanadského šílence. Jinými slovy byl ke slyšení pestrý hudební koktejl tvořený tvrdými riffy, z nichž jsou utkané pestré a nápadité skladby. K tomu připočtěme kvalitní instrumentaci a výsledkem je, že jedno z očekávaných letošních překvapení dokázalo naplnit naděje do něj vkládané.

Vystoupení izraelských ORPHANED LAND bylo jedním z mnoha lákadel nabitého programu a v celkovém hudebním rozpětí festivalu také zcela jistě zajímavým zpestřením. Jejich loňskou zastávku spolu s PARADISE LOST jsem „úspěšně“ minul a vzhledem k barvitosti a hudební pestrosti jejich posledního eposu „Mabool“ jsem byl na živou prezentaci velmi zvědav. Izraelci vystoupili pouze v základní nástrojové sestavě bez dalších doprovodných hudebníků, kteří by tak živý set doplnili např. o typické perkuse či některé orientální nástroje. Veškeré etnické motivy tak byly pouštěny z pásky, což samozřejmě nemusí nutně znamenat hendikep. Bohužel již od prvních tonů bylo zřejmé, že se hudebníkům téměř ani dílčím náznakem nepodaří interpretovat výtečnou atmosféru a barvitost studiové podoby alba. Síla „Mabool“ tkví především ve výtečné kombinaci tvrdých kytarových pasáží a typických etnických motivů, které tvoří nerozdělitelný, jednolitý celek. Kapela však evidentně až příliš sázela na tvrdý kytarový zvuk, který zcela přehlušil a upozadil již tak nuzně slyšitelný doprovod z pásky, čímž jakoby prezentovala nehotové skladby, kterým cosi stěžejního chybí a ty se tím pádem slily pouze do posloupnosti „nudných“ riffů a nezajímavých rytmických celků. Mnohem lépe naopak vyzněly starší písně, které naopak na kytarách primárně staví. Celkový dojem velmi nevylepšil ani vokalista Kobi Farhi, jehož čistý hlasový projev nebyl příliš sebejistý. V kontextu celého programu tak vystoupení řadím k těm nepodařeným, ostatně ORPHANED LAND nebyli posledními nadšeně očekávanými tahouny, kteří ani zdaleka nedostáli svému jménu.

Vrcholem čtvrteční noci pak pro mě jednoznačně byli FEAR FACTORY. Určitě ten pocit moc dobře znáte, kdy vás před léty okouzlí nějaká kapela či deska a vám se ani po více než deseti letech od této události nepodaří tohoto interpreta shlédnout živě a najednou je ten okamžik po dlouhé době tady. Přesně tohle byl i můj případ. „Demanufacture“ už pro mě navždy zůstane jednou z model extrémnějšího metalu a pocitům prožitým při jeho prvních posleších se už asi jen tak něco nevyrovná. Dosti však vzpomínání, které beztak nikoho nezajímá. Dnešní realita FEAR FACTORY už bohužel není tak snová jako kdysi, čehož si možná byli vědomi i pánové na pódiu, protože jejich set pozůstával hlavně ze starší tvorby. Z původní sestavy „továrny na strach“ zbyli už jen pěvec Burton a bicmen Raymond. Prvně jmenovaného jsem měl kdysi za jednoho z nejlepších metalových zpěváků, ale z tohoto dávného omylu jsem byl však vyveden velice rychle. To, co předváděl v čistých hlasových polohách byla čirá beznaděj a objektivně řečeno, za takovéto výkony lítají na pódium kelímky. Naštěstí jsou tady nezapomenutelné skladby, kterých tato kapela za svoji kariéru složila skutečně mnoho a které i přes vokální nepřesnosti musí v živém provedení prostě bavit. Kousky jako „Self Bias Resistor“, „Shock“, „Edgecrusher“ anebo „Pisschrist“ (hlavně v té finální pasáži ty vokály fakt bolely) dokonale rozhýbaly většinu přítomných a daly tak zapomenout na nepřesvědčivý pěvecký výkon Burtona C. Bella. FEAR FACTORY se dokonce neostýchali dvakrát zalovit i v šuplíku s nejstaršími věcmi a dva kousky z debutu „Soul Of A New Machine“ (1992) skutečně potěšily. Jmenovitě to byla titulní „Martyr“ a skvělá skočná hitovka „Scapegoat“. V přídavku pak zaznívá další tutovka - „Replica“ z alba „Demanufacture“ (1995). V hodnocení tohoto vystoupení tak tedy musím být velice schizofrenní. Nedostatky jsem již shrnul v předchozích řádcích, ale i přesto jsem si tyto Američany náramně užil a skvěle se bavil, což bylo jasné už v momentě, kdy se poprvé objevili mezi letošními vystupujícími.

Vedle DISAVOWED a ARSEBREED měli právě SEVERE TORTURE být tím nejvíce zajímavým artiklem velmi silné (ovšem dle mého názoru ne až tolik zajímavé) holandské brutal death metalové školy. Snaživí učedníci DEEDS OF FLESH a starších CANNIBAL CORPSE předvedli sice živelný, ale současně i velmi uniformní set prostý výraznějších momentů překvapení. Nizozemci se navíc nemohli pochlubit ani přízní zvukaře, který jejich snažení „podpořil“ maximálně vytaženým soundem a dokonale tak pohřbil veškeré technicky náročnější momenty. SEVERE TORTURE si z desek celkem rád poslechnu, leč na živo mě zaujali pouze divokou pódiovou presentací a nikoliv kvalitně odvedenou US death metalovou řezničinou, kterou jsem od nich očekával. Škoda.

Íri MOURNING BELOVETH, strčení medzi surových SEVERE TORTURE a „českých DIMMU BORGIR“ SOLFERNUS, boli jedným z mála zástupcov doommetalu na Brutal Assaulte. Títo veteráni (fungujúci od roku 1992, no debutujúci doskou vydanou až o 9 rokov neskôr) na mňa pôsobili nemastno-neslano. Strednotempý doom kdesi na polceste medzi americkým, BLACK SABBATH si ctiacim poňatím a jeho európskou variantou možno funguje pri sústredenom posluchu z CD, naživo v pokročilej nočnej hodine zaujalo len tričko speváka, pripomínajúce severoamerickú legendu žánru, SAINT VITUS.

Na zbylé tři noční kapely už jaksi nezbývají síly. Koneckonců třídenní maratón teprve začal a to nejlepší na nás ještě jen čekalo ...

Text: Dalas, Thorn, Pavel, Reaper
Fotografie: Dalas, Thorn