Polský fantasta Andrzej Sapkowski už mnohokrát prokázal, že vyprávět příběhy umí jako málokdo. Zaklínačské povídky patří mezi perly žánru svou ukázkovou přímočarostí a čtivostí, pětidílná sága o bělovlasém vědmákovi zase nejpozději od třetího dílu prokazovala, že Sapkowskému jsou žánrové mantinely těsné a že si chce hrát jako to nezvedené literární děcko. S perspektivou vyprávění, s časovou posloupností děje, s charaktery postav... Narrenturm lze vnímat jako další vývojový stupeň autorova stylu, na první pohled se sice jedná o krok stranou, ale kdo pozorně sledoval poslední dny Geralta a jeho družiny, ten návaznost určitě cítí.

Zásadní změnou je fakt, že si Sapkowski troufl fantaskní kulisy světa zaklínačského vyměnit za zcela konkrétní historické období a tak svým způsobem vtrhnout na pole historického románu. Do husitskými nepokoji zmítané Evropy zasadil bláznivou pouť dospívajícího medika Reynevana, který se svojí mladickou nerovážností stále více a více zaplétá do smrtícího gambitu o osud křesťanského světa. Jeho původně romantické třeštění záhy přerůstá do útěku před inkvizicí, šlechtickými rody i bizarními tvory magické povahy... Narrenturm prezentuje velmi vyváženou mixturu realismu a fantasy prvků, které se pouze nabalují na pevnou kostru historického dobrodružství a dějů z historie Evropy 15. století.

Co se práce s reáliemi týče, nijak fantazírujícího Poláka nelimituje v rozletu – svět je plastický, dobře popsaný a za všech stran na čtenáře dýchne přehled a obeznámenost (i díky neobyčejné bohatosti převážně latinských citátů z liturgie a dobového kánonu krásné literatury). K časoprostoru patnáctého století se autorova lehkost a sklon k ironii i fekálnímu humoru velice hodí, poměrně zapadají i zcela zřetelné aktualizující narážky na dnešek, ve kterých se Sapkowski nepřetvařuje a vypouští satirické podtóny s plnou parádou (např. epizoda s Guttenbergem). Právě v nich se asi nejvýrazněji projevuje naturel vypravěče, jinak máme čest s oním typicky bodrým a pozorným glosátorem, který sype z rukávu historky s grácií žongléra a se čtenářem si pohrává i prostřednictvím lehkých nápověd v historizujících podtitulech kapitol. Divokých narativních eskapád na způsob posledních dvou dílu zaklínačské ságy se sice nedočkáme, nicméně míra dotaženosti a propracovanosti je značná a hodná respektu.

O to více, že Narrenturm je velmi rozvolněným románem, který si plyne volným řečištěm historek a odboček tak trochu neregulovaně. Vyzařuje z něho velká láska k psaní, rozkoš z vyprávění, nicméně i určitý sklon k mnohomluvům a k laciným efektům. Navíc se Sapkowski nechává svým světem unášet, vystavuje svoje hrdiny zkouškám, nechává je bojovat, filozofovat, dělat blbosti ve sledu možná až příliš stereotypním. Cesta z bodu A do neurčitého bodu B je lemována desítkami malých šlamastyk, které bohužel dosti splývají a nebýt zmíněné řemeslné brilance, mohl klidně Narrenturm dopadnou jako chaotická cesta plná podobných pasáží. Naštěstí tomu zamezuje tradičně skvělá galerie postav, které vévodí neodolatelný chuligán Šarlej se svým vskutku pirátským výkladem morálky. Jeho bonvivánský a do značné míry bezohledný přístup k životu je zcela adekvátní náhražkou rozervanosti zaklínače Geralta a jsou-li v knize pasáže, které bych neváhal nazvat mistrovsky zvládnutými, jsou to právě šarlejovské eskapády na téma etika a filozofie. Titulní postava Reinmara z Bělavy potřebuje prostor k uzrání, poněvadž zatím je to skutečné pouze lehkovážný blázen s náznaky potenciálu, nikoliv však tahoun vyprávění. A lze v tomto výčtu jít dál, zastavit se u fantasticky trhlé družiny raubritterů, pojednat o každé epizodní postavě... Netřeba však toho, Sapkowského sklony k dokonalému miniaturismu docházejí v Narrenturmu svého kvalitativního vrcholu a více vlastně nemá smyslu dodávat.

Narrenturm je román se značnou gradací, román, který otevírá obrovský potenciál pro věci příští. Zdá se, že právě ona role dveřníka do trilogie mu místy působí největší obtíže. Poměrně delší dobu trvá, než se ustálí a než začne pracovat na vysoké obrátky, ale to jsou vady na kráse bez potíží odpustitelné. Čtivost, plasticita a lehkonohost je bez problémů vynahradí a postará se o počteníčko, které sice vybroušeností zatím nemůže nejlepším momentům Zaklínače konkurovat, nicméně není pochyb o tom, že stačí málo a medik Reynevan se začne bělovlasému notně dýchat na zjizvená záda.

Pozn. autora: Tato recenze byla původně plánovaná na rok 2003, avšak elementálové jí nebyli příznivě nakloněni. Proto přichází až teď. Rád bych jí věnoval SHŠ Kvartet, jejíž členové mě během čtení Narrenturmu neustále prozrazovali obsah dalších kapitol. Debilové!