Asi neřeknu žádné objevné moudro, když prohlásím, že každá deska amerických zabijáků SLAYER je očekávána s velikou netrpělivostí, což je vzhledem k faktu, že už nás straší více než 20 let a mají velikou zásluhu na zrodu žánru zvaného thrash metal, celkem logické. Nikdy předtím (a myslím, že ani potom) nebyla žádná novinka této legendy očekávaná s takovou dychtivostí jako právě „Divine Intervention“. Zásluhu na tom měl odchod bicmena Davea Lombarda, kterému předcházely neshody se zbytkem kapely. Poslední nahrávkou, na jejíž realizaci se podílel byl fantastický živák „Decade Of Agression“, který já osobně řadím mezi nejlepší metalová koncertní alba vůbec. Dnes už je však, jak jistě dobře víte, v otázce působení Lombarda u SLAYER opět všechno při starém, ale to už je jiná kapitola. Náhradníkem tak samozřejmě nemohl být zvolen žádný zelenáč, nýbrž někdo, kdo už má co to odehráno a kdo má s podobným druhem muziky zkušenosti. Volba Paula Bostapha se nakonec ukázala jako dobrá. Chlapík, který už předtím působil ve známých thrashových bandách TESTAMENT a FORBIDDEN (tuto polozapomenutou Bay Area legendu si na našich stránkách taktéž brzy připomeneme) se nelehké úlohy nakonec zhostil na výbornou.

Hned úvod alba patří jeho škopkům, jakoby nám symbolicky sděloval: „Teď jsem tady já a na Davea rychle zapomeňte!“. Po krátkém, atmosféru navozujícím úvodu se poprvé ozývá Arayův řev předznamenávající tuto více než 35-ti minutovou mozkovou masáž. Zpočátku ve středním tempu odsypávající skladba se postupně zrychlí, aby bylo nad slunce jasné, že staří dobří SLAYER jsou po čtyřech letech zpět a k tomu všemu plni nespoutané agrese. Dál už se pokračuje v pěkném rychlém sledu, bez sebemenší chvilky k vydechnutí. SLAYER vás od prvního okamžiku „Divine Intervention“ chytnou pod krkem a po zbylé minuty s vámi lomcují dokud z vás nevytřesou duši. V době kdy se na scénu drali mladí a energičtí dravci jako například MACHINE HEAD (vzpomínáte na společný ostravský koncert těchto kapel v prosince 1994?), Arrayovi a spol. nezbývalo nic jiného, než nějakým způsobem svůj pomalu ale jistě zkostnatělý styl zásadně oživit. S tímto úkolem se popasovali velice dobře, když klasický thrash metal, který nikterak nezrazují, obohacují o v té době čím dál více populární hardcoreové vlivy a nebojí se ještě více přitlačit na pilu, čehož důkazem je rychlá a nebývale přímočará vypalovačka „Dittohead“, ke které byl pořízen i neméně divoký videoklip. Vrchol pak přichází s titulní „Divine Intervention“. Výtečné a na poměry SLAYER i velmi emotivní skladbě dominuje naléhavý Tomův vokál, jehož intenzita je schopna atakovat posluchačovu centrální nervovou soustavu. Ani v dalších okamžicích však pánové nikterak neslevují z nastolené kvality a až do posledního tónu závěrečné „Mind Control“ servírují ty nejvybranější pochutiny ze své thrashové kuchyně.

„Divine Intervention“ bude asi pro mnohé zaryté fandy starších SLAYER i po letech hůře stravitelným oříškem a v pomyslných žebříčcích alb kapely nebude zabírat zrovna ty nejpřednější pozice, nicméně faktem zůstává, že v době svého vzniku se SLAYER dokázali velice dobře popasovat s čím dál více nastupující žánrovou konkurencí, která měla navíc výhodu ve fanoušky oceňované modernizaci původního thrash metalu. Araya a spol. byli už tehdy považováni za pomalu vymírající druh a za to, jak se tomuto osudu dokázali vzepřít zasluhují maximální respekt. Důkazem je tato skvělá deska, která drtí, ničí, bortí, válcuje… i po letech!