Dokonalé splynutí tématiky a ideologie s hudební podstatou nahrávky (zůstaneme-li pochopitelně především u čistě metalových záležitostí) hraje v jejím vnímání a hodnocení zcela určitě důležitou roli. A to zejména tehdy, ukáže-li se, že obě tyto spolu úzce související stránky jedné věci mají jistou úroveň, jistý nápad a jistou celistvost. Podobné album totiž už při prvním kontaktu musí posluchači nutně sdělit, že se k němu přistupovalo opatrně a zodpovědně, tak aby výsledný efekt byl co nejvíce oslovující. A pokud se skutečně podaří v obou směrech ťuknout hřebíček přímo na hlavičku, respektive přijít s něčím, co nezavání obyčejnými praktikami, věřím, že naděje na finální úspěch se (alespoň do začátků) podstatně zvyšují.

Je to ostatně logické, že v době, kdy se na vás metal hrne ze všech stran a někdy se to skutečně může stát ubíjejícím, sáhnete tam, kde to vypadá nejméně ohmataně. Francouzsko – belgický projekt PHAZE I., za nímž stojí sourozenci Franck a David Potvinovi (jinak LYZANXIA) a bubeník Dirk Verbeuren (SOILWORK) o tom jistě ví své, neboť přesně v popsaném duchu narýsoval a vykreslil svůj eponymní debut, který, zdá se, by mohl aspirovat na jednu z nejzajímavějších (neříkám že i nejpovedenějších) letošních novinek.

V jakémsi nesmírně odlidštěném duchu, ve zhmotněném konečném výstupu z dnešního předimenzovaného světa a s pálivě reálným promítnutím toho, jak by to mohlo vypadat, až se člověk dostane za hranici, z níž už není návratu, je totiž na „Phaze I.“ skutečně velmi sugestivním způsobem zrekonstruována scéna jako z ukázkové apokalyptické vize budoucnosti. Šedivě žluté pošmourno, planeta Země vypleněná a plná trosek všeho, co na ní kdysi žilo, a mezi tím jako stíny se pohybující nová a zmutovaná lidská rasa, stvořená jen za jedním jediným účelem. Přežít za každou cenu a všechno, co by tomu stálo v cestě, zničit nebo pozabíjet. A krom toho, že jeden z typických představitelů oné rasy, pískově obludný a s nevidomým bělmem místo očí, na vás zírá přímo z obalu s apokalypsou načrtnutou ve stínech za jeho zády, přehrávají se scény z téhle vize také v každé z osmi skladeb alba PHAZE I. Především v thrash metalovém duchu, jenž je zde neotřesitelným základem veškerého hudebního dění, ovšem naaranžovaném podle futuristického scénáře až do jakési roboticky – strojové podoby, sešroubované z ostrých a na hrubo sekaných riffů. Jím se pak zhusta prolínají (řekl bych) až psychicky devastující klávesy, přinášející hlavně chmurnou depresivní náladu, a zpěv, povětšinou ve formě štěkavého křiku a místy i v téměř čisté melodické poloze. Všechny skladby pěkně odsýpají, všechny si udržují poměrně slušnou úroveň (navzdory vší té mechanizaci se na povrch pravidelně vylupují výrazné a silné okamžiky) a na všech (ať už je jsou to pomalejší věci typu „The Guide“ či zběsilosti jako „Stench Of Their Flesh“) je také skoro hmatatelně poznat, jak jim po koncepčním vzoru svědčí být součástí jednoho pospolitého celku.       

Všudypřítomný zmar, tragédie a zatracení (zkuste třeba kouzelné sólo vložené do osamocených klávesových spodků v „Truce“) vrcholí v textech, které v žádném případě nepředstavují nějakou lyrickou revoluci, ovšem jsou stejně „odporné“, jako všechno ostatní na tomhle albu („Řev umírajících psů“ mám v tomto směru za úplně nejextrémnější, vždyť si vezměte už jen samotný ten název). Ano. Apokalyptický metal, tak by se možná úplně nejvýstižněji dalo říkat tomu, co PHAZE I. produkují. Bez ohledu na zprofanovanost tohoto pojmu, bez ohledu na jistou (byť z druhého kolene) příbuznost s FEAR FACTORY a vlastně bez ohledu na úplně všechno, protože přesně tak to nejspíš vidí i hlavní hrdinové tohoto smutného, leč dozajista zajímavého příběhu.