Po předchozích divokých, konvence bořících počinech šílenců THE MARS VOLTA se asi mnozí ptali, zda se může tato skupina posunout ještě někam dál, zda najde sílu svým fanouškům, ale především asi sama sobě dokázat, že hranice si stavíme jen k tomu, abychom je mohli překonávat. Album „Amputechture“ překonává především hranici mého očekávání, jedná se totiž o materiál mnohem uvolněnější, ve kterém se neztratilo nic z typické bláznivé roztržitosti, přesto jako by zmizela veškerá křečovitost, kterou jsem pociťoval v některých pasážích alb minulých. Skladby obsahují větší podíl silných motivů, které sice často odkazují kamsi do hluboké historie, ale které v podání THE MARS VOLTA působí jako logické vyvrcholení jejich hudebního snažení. Výrazným prvkem se tak stává i klasičtější písničková forma, jež s nádechem ladné nonšalance vystupuje do popředí především ve skladbě „Vermicide“. THE MARS VOLTA tak, ač ve svém projevu snad ještě pestřejší, působí i trochu přístupněji, a skladba „The Widow“ z minulého alba se s odstupem času jeví jako přehlédnutý signál dalšího směřování skupiny. Zklidněným dojmem překvapivě působí i vokál, který Zavala mnohem častěji krotí do melodických linek a v podstatě se dostává blízko i klasickým refrénům. Divokost a nespoutanost se však z projevu skupiny neztratila. Album, zajímavě ohraničené rozvlekle bublajícími skladbami, nabízí obrázek hudby mnoha poloh, ztřeštěných úprků i disharmonicky se převalujících zvukových mlh, plnost výrazu doplňují klávesové plochy bravurního Isaiah Owense, typicky zpestřující dechové nástroje duní v těsném prostoru kytarového řádění a výbuchy rytmických zvratů strhávají krápníky vokálních eskapád. O neustálá oživení není nouze. Stále mi zní v hlavě nádherná perkusní pasáž v závěru „Day Of The Baphomets“, ve které jako bych se propadl do Afrického pralesa, aby mě veselá vokální linka hned následně vytáhla do nějakého bluesového klubu. Snad jedinou pasáží bez disonancí a prasácky progresivních úchylek je balada „Asilos Magdalena“, ve které nás THE MARS VOLTA s pouhou španělkou a zadržovaně prozpěvujícím hlasem odvádí do světa latino-amerických písničkářů.

S délkou skladeb si pánové starosti opět nedělají, pokračují tak dlouho, dokud je co nabízet, dokud má smysl obměňovat, rozvádět, modelovat, bourat a přetavovat, dokud je o čem vyprávět. Skladby THE MARS VOLTA jsou totiž jako samostatné příběhy odvádějící od stereotypního koloběhu života do světa, ve kterém se na vás řítí různé emocionální stavy od zoufalé beznaděje a bezmocného vzteku přes plachou nervozitu až k melancholické uvolněnosti. A nejlépe vše najednou, hezky propleteno v chuchvalci zdánlivě neslučitelných postupů. Žádný motiv jen tak neleží, vše poletuje a víří, klokotá a tříští se s dalšími zvukovými výkřiky, náznaky spořádaně plynoucích struktur vždy nabourá zdánlivě nesouvislý zvukový výbuch, až se mi při tom vybavuje jedna scéna z dětství (ještě z dob socialismu), kdy hejno rozzuřených sršňů rozhání před vesnickým konzumem spořádaně stojící frontu na banány. THE MARS VOLTA jsou jako ti sršni, kteří v hlavách svých posluchačů napadají představy o ideální hudbě a staví veškeré konvence na hlavu. A přitom to vše působí tak přirozeně. S pohodovou ležérností balancuje „Amputechture“ na samém okraji propasti zmatků, ale místo křečovité snahy nespadnout předvádějí THE MARS VOLTA působivé kreace srovnatelné s nejlepšími kousky zkušených provazochodců. Můžeme si plácat do čela, nechápajíce, co znamenají ty neharmonicky rozbité pasáže, kdy se jednotlivé nástrojové party vzájemně nakopávají do řití a motivy zcela neladně předhání jeden druhý, můžeme kroutit hlavou nad neustálým arytmickým narušováním jinak příjemně plynoucích melodií, můžeme nerozumět, ale přirozenou kreativitu skupině upřít nemůžeme. Tahle hudba jde z hloubi svých tvůrců, nejedná se o kostrbaté melodie, které se nějakému hudebnímu pseudoumělci náhodně složí po mnohahodinovém bezcílném brnkání do strun. Ano, nebojím se to říct, tady jde o „real art“ (berte to třeba jako příměr k EPHEL DUATH a jejich „real music“ – kdo byl na letošním Brutal Assaultu, ten chápe).

Když si navíc za touto hudbou představím rachitické hispánce nervózně těkající po nahrávacím studiu a v návalech inspirace si o stěny pinkající své ztřeštěné myšlenkové vlny transformované do hudebních postupů, které jako by před doputováním k posluchačovu uchu nějaký zběsilý karatista rozsekal na hromadu nesystematických fragmentů, jež se však k nemalému překvapení nakonec složí do funkčního celku balancujícího někde na hranici nádherně rozdováděných melodií a záchvatů padoucnice, když si uvědomím, že vše tohle je jen zvuková reinkarnace jejich vnitřních představ o kráse, nezbývá mi než popřát autorům hodně duševního zdraví a připojit se k vyznavačům kultu THE MARS VOLTA.

PS: Tak trochu úmyslně jsem přešel hostování Johna Fruscianteho (RED HOT CHILI PEPPERS) a především zvěsti o tom, že právě on zásadně ovlivnil tvář alba. Nemyslím si totiž, že by THE MARS VOLTA potřebovali nějakou "pomoc" zvenčí.