Zatím poslední deska nedostižných THE DILLINGER ESCAPE PLAN má již dva roky a nový přírůstek je stále v nedohlednu. Kapela však nezahálí a kromě koncertování se snaží svým fanouškům zpříjemnit čekání na nového potomka alespoň neřadovým dílkem, vtipně pojmenovaným „Plagiarism“. Jak už název napovídá, jedná se o EP obsahující především coververze. Coververze interpretů dosti odlišných žánrů – to by snad mohl být dobrý důvod domnívat se, že půjde o interesantní nahrávku…

Hned první zajímavostí je fakt, že toto EP není dostupné v normální prodejní síti, ale můžete si jej stáhnout z internetu (pochopitelně za poplatek). Nepřísluší mi hodnotit smysl onoho počínání, avšak více by se mi zamlouvalo, kdyby se objevilo ve fyzické podobě, ať už jako „normální“ minialbum či jako bonus. I když… Ono je možná dobře, že nevyšlo v běžné distribuci. Nejedná se totiž o nic, po čem by musel běžný posluchač prahnout (ale k tomu se dostaneme). „Plagiarism“ obsahuje šest skladeb, takže pojďme pěkně popořadě…

Úvodním zásekem je „Unretrofied“, záležitost dobře známá vlastníkům předchozího alba „Miss Machine“, kde plní funkci jakési uklidňující součásti uvnitř hudební bouře. Pro mnohé je minulá nahrávka možná trnem v oku (vyměknutí, příliš sladké refrény, apod. – však to znáte sami) a ona zmíněná skladba je navíc pravděpodobně nejjemnějším songem, který kdy „dillingeři“ vyvrhli. Na „Plagiarism“ se dostala v mírně upravené, zkrácené verzi; jedná se tedy o jakýsi radio edit. No, tak tedy doufám, že i já ji někdy v rádiu zaslechnu… Druhou písní je „Wish“, původně v podání NINE INCH NAILS – bohužel, podobnost s originálem je až příliš zarážející. Hned zde tedy nalézám největší slabinu tohoto EP. Doufal jsem, že kapela formátu THE DILLINGER ESCAPE PLAN dá výtvorům svých oblíbenců výraznější podobu, než je jejich pouhé zkopírování. Takže v podstatě jediné, čím se „Wish“ liší od originálu, je trochu syrovější a špinavější zvuk, což je ale poněkud málo. „Angel“ byl pro mne poměrně překvapivým (ale zároveň dost sympatickým) výběrem, jedná se totiž o záležitost z dílny MASSIVE ATTACK. Tuto věc asi nelze překopat nikterak výrazně, zběsilé mathcorové elementy zkrátka a dobře do trip hopového songu příliš nepasují. Jinak ale platí totéž, co v předchozím případě – skladba je syrovější, elektronické bicí jsou nahrazeny klasickými, ale to je tak vše. „Jesus Christ Pose“ je podle mě největší chybou – kapela se snaží až příliš imitovat zvuk SOUNDGARDEN a zpěvák Greg vokálně stylizovat do podoby Chrise Cornella, což mu také příliš nejde. Škoda. Pro mě nejmilejším překvapením je cover Justina Timberlakea „Like I Love You“. Originál jsem bohužel (?) neslyšel, ale vzhledem k tomu, že i předělávka zní dostatečně teple, hned tak se po něm asi shánět nebudu. Představte si něco jako latino pop, flamenco kytary a sametový hlásek – teď už jistě máte představu, o co tady jde. Musím říci, že tahle legrácka se mi v podobě amerického kvinteta celkem zalíbila, ale při opakovaných posleších už spíše leze krkem. Závěr pak tvoří živá verze vlastní písně „The Perfect Design“ (také z „Miss Machine“), díky čemuž se na samotném konci dostavuje alespoň minimální pocit spokojenosti.

Co říci závěrem? V tomto případě platí, více než kdy jindy, ať si každý udělá názor sám. Pro někoho to může být příjemné zpestření, pro jiného (a tipl bych si, že pro většinu) zase jen snaha vymámit z posluchače nějaký ten obnos. Pakliže nejste opravdu fanatickými přívrženci kapely (či Justina Timberlakea), nevidím opravdu žádný smysl, abyste za toto utráceli. Škoda, mrzí mě to, ale čekal jsem, že skladby dostanou zajímavější podobu, než je jejich bezduché přehrání, spojené se snahou přiblížit se co nejvíce originálním verzím.