KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mýliti se je lidské a já předpokládám, že anglický autor fantasy a sci-fi literatury Simon R. Green by tomu, pokud by se snad někdy dostal k těmto řádkům, porozuměl. Zhruba před rokem jsem totiž v těchto místech díky mylně předpokládanému nedostatku zásadnějšího tématu, který by se přeléval z jednoho pokračování do druhého (po vzpomínané druhé části „Agenti světla a temnoty“ to byly ještě díly „Nářek slavíka“ (2005) a „Kouzlo města“ (2006)), tak trochu zbrkle odsoudil jeho zbrusu novou sérii, jejímž ústředním motivem je tajemná a vlastně nereálná čtvrť Londýna zvaná Noční strana. A byla to samozřejmě chyba, kterou, ač mi na podvědomí ťukala už na konci zmíněného čtvrtého pokračování, jsem si definitivně uvědomil až po zdolání dílu pátého, nazvaného mnohovýznamově „Cesty, po kterých jsme se nevydali“. Žádám tedy s pokorou o prominutí a slibuji, že už se něčeho takového víckrát nedopustím, minimálně při vědomí toho, jak skutečně rozsáhle a spletitě umí Green psát (viz jeho známá space opera „Deathstalker“, u nás nakladatelstvím Wales uváděná jako „Morituri“).
Onen jednoduchý obrázek, který vysílal soukromého detektiva Johna Taylora stále dál řešit sice zajímavé, nicméně víceméně samostatné případy, nám totiž v „Cestách, po kterých jsme se nevydali“ vykvetl a rozkošatěl do rozměrů velkoprostorového plátna, z jehož jednoho konce se dá na ten druhý dohlédnout jen velmi stěží. Ano, nejen že jsme se konečně a s definitivní platností dozvěděli, že Taylorovou nelidskou matkou je Lilith, Adamova první žena, ale hlavně nás autor nemilosrdně zavlékl do skutečně nedomyslitelných úvah o tom, co to vlastně je Noční strana, jakým způsobem se dá zachránit a zda vůbec má něco takového smysl. Rázem se tak (a řekl bych až skoro totálně nepřipraveni) ocitáme uprostřed jeho neuvěřitelné historicko-fantasticko-filozofické konstrukce, jíž nelze upřít především fascinující provedení (s nímž pochopitelně souvisí i překladatelský oříšek, který Josef Hořejší zvládl na výbornou). Jak vyplyne z překotného děje knihy, který se vlastně odehraje jen v průběhu několika desítek hodin, byla to právě Lilith, která poté, co pohrdla Nebem i Peklem, stvořila kdesi v šeru dávnověků na Zemi Noční stranu. Znechucená existencí dobra a zla, jež ze své podstaty brání naprosté svobodě ve smyslu motivace k rozhodování, stvořila místo, kde nic takového nemělo platit. Jenže i na Noční stranu nakonec přišli lidé a s nimi i volba mezi dobrým a špatným, pročež se původní Lilithina vize zhroutila jako domeček z karet. Z toho důvodu se rozhodla Noční stranu zničit, aby se na jejím místě mohla pokusit obnovit svou jedinečnou myšlenku.
A proto nyní přichází na scénu John Taylor, ne náhodou Lilithin syn, nadaný zvláštním uměním nalézt cokoliv myslitelného, a také jedna z nejrespektovanějších (i když ne vždy jen v dobrém) osobností na Noční straně, aby jí v tom zabránil. Proto podniká cestu časem až k okamžiku stvoření Noční strany (pochopitelně na místo, kde dlouho poté vznikl i Londýn), proto vybojovává spoustu předem evidentně ztracených soubojů a proto neustále řeší spousty přetěžkých otázek a koná šokující rozhodnutí. Svižné plynutí dějové linie mu ani nic jiného neumožňuje, nehledě na to, že úkol, který si předsevzal, je na první pohled vlastně neřešitelný.
Možností, jak čtenáře pobavit, tedy Green přináší čím dál tím víc, a je evidentní, že teď už se o jeho „Něco z Noční strany“ nemůžeme bavit jen jako o obyčejné fantasy s detektivním nádechem. Jak už jsem naznačil výše, obsahuje toho totiž mnohem více, než jen pouhé vyřešení základní otázky, a k tomu navíc také spoustu dalších vítaných ingrediencí, ať už půjde o zmíněném cestování v čase (s opravdu podnětnou myšlenkou o všech možných alternativních budoucnostech), o nekonečné řady podivných tvorů typu bytostí a entit či o strhující popisy prostředí (jako v případě lidskou rukou nedotčené a živočišnem sršící přírody v sídle boha lovce Herna) a další podstatné drobnosti. Právě proto se při průniku do románového děje nemohu zbavit dojmu, že to všechno do sebe zapadá až nečekaně přesně, včetně těch nejposlednějších detailů. Nemluvě samozřejmě o tom, že „v zápalu boje“ dojde rovněž k navázání několika dříve zdánlivě ukončených dějových linií (což člověka nyní, na rozdíl od dřívějška, donutí zalistovat zpátky v předcházejících dílech), v důsledku čehož se neuchopitelný prostor autorovy fantazie pro tentokráte stane doopravdy neuchopitelným, leč stále srozumitelným. A v tom, jak alespoň přepokládám, je třeba vidět jednoznačné pozitivum Greenovy současné tvorby, neboť v sobě znovu odkrývá sympatické známky autorovy jednoznačné identifikace, která docela určitě snese i velmi přísná měřítka.
Soukromý detektiv John Taylor přichází na scénu popáté, ovšem tak, jak by to nejspíš nikdo nečekal. Velkolepě, vyzývavě a především tak mnohoznačně, jak jen to je možné. Simon R. Green v sobě zkrátka nakonec přece jen nezapře příjemně komplikovaného vypravěče, přestože by na to člověk původně nevsadil ani zlámanou grešli.
8,5 / 10
Vydáno: 2006
Vydavatel: Polaris
Simon R. Green:
CESTY, PO KTERÝCH JSME SE NEVYDALI
Překlad: Josef Hořejší
Obálka: Jonathan Barkat
Frenštát pod Radhoštěm: Polaris, 2006. 262 stran
ISBN 80-7332-081-9
Green patří k nej autorům fantastiky a tímhle to pouze potvrzuje.
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.