Často si kladu otázku, proč některým kapelám toleruji či dokonce kvituji s povděkem, když se sveřepě drží svého hudebního směřování a u jiných mám při jakémkoliv opakování pocit stagnace. Do té první skupiny zcela jednoznačně patří NAPALM DEATH. Jméno, které snad i těm méně informovaným není potřeba blíže představovat. Tatíčkové jednoho z nejextrémnějších metalových stylů zvaného grindcore tady už „straší“ více než dvacet let a ba co víc, se železnou pravidelností nás obšťastňují v tom horším případě dobrými, ale povětšinou výbornými alby.

Ne, nebudu to dále nijak natahovat, i novinka je totiž výborná. Neuplynula dlouhá doba od vydání rovněž velice zdařilého předchůdce „The Code Is Red...Long Live The Code“ z minulého roku a už jsou tady staříci z anglického Birminghamu zas. No musím říct, že energie a zápalu mají i po těch letech strávených na scéně vskutku na rozdávání. Jenomže tihle chlapíci mají na rozdíl od jiných zarputilců i stále dostatek invence na to, aby dokázali tvořit desky, které jen stěží někdo nazve zbytečnými. „Smear Campaign“ je toho dalším zářným příkladem.

Dnešní NAPALM DEATH už nejsou stylotvornou kapelou určující ostatním směr. Doby, kdy svět ohromovali tou nejšílenější hudbou jsou už dávno pryč. Rovněž tak odklon od extrémně rychlého pojetí směrem ke komplexnosti a propracovanosti avšak při zachování neodmyslitelné dávky hudební brutality, kteréžto období nejlépe demonstruje fantastická deska „Fear, Emptiness, Despair“ (1994), má už taktéž kapela za sebou. Přesto přese všechno se však i v současnosti místo na vrakovišti vyhřívá na metalovém výsluní. Jak je to možné? No určitě to nebude jen díky početné skupině věrných fanoušků, jak je tomu u mnohých jiných. Síla současných NAPALM DEATH totiž spočívá ve schopnosti v dobrém slova smyslu omílat stejné postupy a čerpat z různých tvůrčích období z minulosti a tyto inspirace pak přetavit v organický a zatraceně funkční celek s přímo explozivní sílou.

V tomto ohledu jde novinka možná ještě dál než předchůdce. Odkazy na starší, hlavně ta extrémnější alba jsou patrné. Šestnáctka skladeb jakoby nás místy přenesla do období desky „Utopia Banished“ z roku 1992, přičemž se nejedná o žádné laciné návraty ke kořenům ani nic podobného. NAPALM DEATH jen prostě hledají další cesty metalového extrému a uvědomují si, že to hlavní v této oblasti již bylo objeveno a teď jde jen o to, jak s tím nadále pracovat. Barney a spol. si ověřené postupy opatřili moderním zvukovým kabátkem, přidali kus nových nápadů, nebáli se, jako už v minulosti mnohokráte, nechat na sebe působit i vlivy hardcore a všechno to hezky smíchali ve velice výživný koktejl.

Kdyby s podobnou nahrávkou přišla jiná kapela, tak bych asi zas tak nadšený nebyl, ale těmto borcům já prostě žeru každou notu. Jejich nadšení pro extrém až za hrob mi totiž velice imponuje a dělá pro mě jejich hudbu nesmírně atraktivní a charismatickou. Jednoduše řečeno – NAPALM DEATH ještě nikdy nezklamali a ani album s letopočtem 2006 není v tomto směru žádnou výjimkou. V té záplavě moderních, stylotvorných a v současnosti velice vážených metalových kapel svítí zatuchlé logo této legendy pořád stejně jasným světlem, jako tomu bylo už před dvaceti léty!

PS: Na albu se v krátké „epizodní roli“ objeví i jeden zajímavý host, kterého byste na nahrávce NAPALM DEATH věru nečekali.