OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zvláštní partička GENGHIS TRON z Poughkeepsie (New York) trochu uniká obecné pozornosti hudebního světa. Pozornosti fanoušků, kteří hledají něco neotřelého mimo hranice zavedených stylů, by však uniknout neměla. Už samotná sestava, ve které pro tvrdou hudbu netypicky absentuje pozice bubeníka i basové kytary, naznačuje jistý nonkonformní přístup. Avšak rytmický prvek v hudbě GENGHIS TRON samozřejmě nechybí, živé nástroje jsou jen nahrazeny elektronikou. Dance rytmy, tvořící synapse s blyštivým diskotékovým pozlátkem, jsou pak překrývány šílenstvím posedlou kytarovou záplavou a řevem, který odkazuje k nejzběsilejším odnožím tvrdé hudby. Vykukuje tak na nás záliba v grindcore řezničině i metalovém nářezu.
Již debutní EP „Cloak Of Love“ bylo prostoupeno šíleným spojením běsnící grind a mathcore surovosti s techno rytmy a elektronikou. Vše působilo zběsile, tak trochu neuchopitelně a bláznivě. Na „Dead Mountain Mouth“ se zmiňované prvky více přiblížily jeden druhému a hudba GENGHIS TRON získala kompaktní ucelenost, kytary nabraly ostře řezající „techničtější“ barvu, elektronika se z jednoduchých ducavých struktur občas rozjíždí do složitějších a v podstatě často též mathujících frází. Je otázka nakolik se na tomto výsledku podepsal Kurt Ballou (CONVERGE), který je podepsán v kolonce produkce, každopádně ač je zachován pocit divoké živelnosti, celkově působí album trochu usedleji, a to i přes skutečnost, že kontrasty mezi jednotlivými skladbami se prohloubily. Na jedné straně se skupina ještě víc přiblížila k hranici chaosu, na druhé straně vystupují do popředí i jasně nalajnované a přímočaré postupy jako v případě skladby „From The Aisle“ (zde asi hledat onen pocit usedlosti). GENGHIS TRON tak do své tvorby zahrnují i tradiční prvky metalové a hardcorové kultury. Ty však nezůstávají izolovány, výrazné odkazy na elektroniku, tvrdě programovaná bicí a techno pasáže, odkazující až někam k APHEX TWIN, vytváří méně typickou hudební tvář. Mix těchto ingrediencí totiž v případě GENGHIS TRON nabírá jiné výsledné formy, než jsme zvyklí u skupin, které se do metalu snaží často násilně roubovat prvky elektronické hudby. Zde se nedostáváme do stereotypně dusající a studené kolovrátkovosti, naopak se projevuje značný potenciál v kombinaci prvků, které sice samy o sobě tvoří standardní výbavu daného izolovaného stylu (třeba až naivní metalové postupy v „Asleep On The Forest Floor“), ve vzájemné interakci však vytváří osobité celkové fluidum.
Podivná směska na „Dead Mountain Mouth“ může působit i poněkud křečovitě, určitě se nedá mluvit o hudbě vytvářející ladné struktury, není to ani živelně se řítící nářez, vše zůstává jen v jakýchsi náznacích. Skupina se nikde nezastavuje příliš dlouho, a tak může posluchači činit jisté problémy zvyknout si na neustálé zvraty stylových poloh. První poslechy působí tak trochu jako tápání nevidomého člověka, kterému seberete slepeckou hůl a zavřete ho do cizího bytu. Při cestách neznámým prostředím pak slepec naráží do různých kusů nábytku, ohmatává stěny tu vymalované špinících vápnem, jinde polepené plastickými tapetami nebo obložené kachličkami, zakopává o rozházené hračky nepořádných dětí a marně hledá nějaké křeslo, kde by se mohl bezpečně usadit. Bezpečí není v hudbě GENGHIS TRON žádné, jsou to neustálé ataky běsnících hudebních otřesů, při kterých se na vás řítí tuny hudební sutě. V těch sutinách je ale i mnoho hodnotných a cenných předmětů, často sice pokrytých nánosem prachu, ale jsou tam, stačí jen hrabat, možná vykopete i nějakou tu mršinu dávno zdechlého čokla, ale s tím už musí hledači pokladů počítat. Pokud na to nemáte žaludek, raději rychle pryč z těchto míst. GENGHIS TRON jsou pro trochu otrlejší nátury.
Divoký a tak trochu neuspořádaný mix, který se jen těžko vejde do označení elektro/techno/grindcore/metal. Rozhodně značně netradiční hudba bořící stylové hranice.
8 / 10
Mookie
- vokál
Hamiliton
- kytara
Michael
- klávesy, programování
hosté:
Jake Friedman
- vokál
Gunface
- vokál
Greg Weeks
- basová kytara
1. The Folding Road
2. Chapels
3. From The Aisle
4. Dead Mountain Mouth
5. White Walls
6. Badlands
7. Greek Beds
8. Asleep On The Forest Floor
9. Warm Woods
10. Lake Of Virgins
Dream Weapon (2021)
Board Up the House (2008)
Dead Mountain Mouth (2006)
Cloak Of Love (EP) (2005)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Crucial Blast
Stopáž: 31:29
Produkce: Kurt Ballou
Studio: Godcity Studios
S kolegou Noisym bych chtěl vyjádřit souhlas ve věci výjimečnosti a svojakosti tohoto materiálu, nesouhlasit však musím s tím, že GENGHIS TRON obsahují jakékoliv diskoidní pasáže. Jejich hudba má jednoznačně kořen ve velmi splašeném metlu silně křísnutém grindcorovými a hardcorovými vlivy. Prvky syntetické skladbám dodávají elektro-industriální příchuť tu a tam obohacenou o noise rockovou špínu. Disko prvky, popřípadě techno zde naleznete opravdu poskromnu. GENGHIS TRON jsou na kytarové scéně zjevením, které působí jako velmi homogenní směs z těch nejbouřlivějších skladeb DILLINGER ESCAPE PLAN zasazenách do grindového koloritu, Mika Pattona, kterému ve větším rozletu brání přistříhnutá křídla a NINE INCH NAILS. V každém případě skvost.
Dobry ulet, ale na viac to nevidim, normalne bicie mi tam chybaju.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.