OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Špína, bordel, smrad, anarchie, chlast, drogy, chaos… Tahle nějak lze stručně a výstižně pojmenovat děj nahrávky „Requiem“, kterou má na svědomí americká čtveřice SKARP. Ta svoji tvorbu charakterizuje jako „blackout grind“, což je myslím vcelku výstižná škatulka. Je pravdou, že z nádherného kalifornského města San Francisco už vzešla nejedna divoká nejen metalová sebranka, ale SKARP jsou v tomto ohledu možná ještě o nějaký kus dále.
Škatulka obsahující pojem grind je však poněkud zavádějící, protože tahle čtveřice se orientuje spíše na crustovou hudební polohu inklinující ponejvíce k brutálně punkovému feelingu. Divoženka Renae za mikrofonem trápí svoje hlasivky seč může a přes několik málo pomalejších a klidnějších pasáží hudba SKARP jako celek působí dosti zdivočelým dojmem. Je to nepochybně záměr, který se i díky velice špinavému zvuku pocházejícího ze san franciského Secret studia podařilo splnit do puntíku. Kapela však kromě uvedeného velice ráda čerpá i z metalových a hardcoreových rezervoárů, ze kterých si bere hlavně ty nejbrutálnější polohy své tvorby a stoprocentně tak naplňuje dojem naprosté anihilace, jenž byl nepochybně tím nejpádnějším důvodem, proč SKARP vůbec tuto nahrávku pořizovali. Pokud bych měl jejich tvorbu k někomu přirovnat, tak právě hlavně díky něžnému pohlaví za mikrofonem mi nejvíce připomenou bratislavské ADACTA, kteří se rovněž velice rádi orientují na zdivočelý a rychlý crust.
Desítku písní navíc ještě doplňuje další pětice skladeb, které pocházejí ze split nahrávky se stylově spřízněnými HUMAN TERROR a jsou tak příjemným bonusem. Jednoduše řečeno – „Requiem“ je kvalitní výplach, sice jeden z mnoha, ale stojí za pozornost.
CD k recenzi poskytli Day After records
Zhudebněná anarchie.
6,5 / 10
Renae Louise Betts
- vokály
Robert Joseph Danies
- kytara
Joe Michael Axler
- bicí
Andrew Bernard Kress
- basa
1. Intro
2. Requiem
3. Turn Away
4. Industrialized
5. Soulless
6. Cold Blue Serenity
7. The Plague
8. Feed The Addiction
9. Carrion
10. Reclaim
11. One In Five
12. Hooks
13. Not A Human
14. Fuck Your Bad Boy
15. Absence
Requiem (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Alternative Tentacles / Day After
Stopáž: 40:43
Produkce: SKARP & Billy Anderson
Studio: Secret Studios, San Francisco (USA)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.