Švéďácká hvězdička s progresivně metalovou orientací se poměrně nedávno konečně dočkala vydání své „Chiméry“ i pro zbytek světa. Již koncem minulého roku totiž album spatřilo zešikmené světlo světa japonských obchodů, následně se prostřednictví internetu jako rozbouřená řeka rozlilo mezi příznivce, a tak nám půlroční skluz, než materiál konečně zakotvil v přístavišti zvaném Massacre Records, mohl krásně posloužit k pozornému naposlouchání a vstřebání aktuálních kompozic. A že bylo a stále je co objevovat.

Jestliže ještě na minulém zápisu „II = I“ (který měl zřejmě signalizovat, že druhá deska je vlastně první za kterou si skupina stoprocentně stojí), převládala snaha narvat do každé skladby co největší počet not, ať to stojí, co to stojí, na novince tenhle nešvar definitivně spolkla zem. Přitom jednotliví hráči ani náhodou nerezignovali na prezentaci vlastního umu a hudebních schopností. Prostě jen začali mnohem více makat pro celek, pro písničku jako takovou. Nač sáhodlouhý úvod plný krkolomných sjezdů, když totéž a mnohem úderněji mohu sdělit v polovičním čase a v přiměřených dávkách? Takový vývoj jsem si pro ANDROMEDU přál a přesně takový obsahuje „Chimera“. Asi už tušíte, že tenhle šálek čaje mohu pít častěji než jen jednou denně o páté.

Začnu ale zápory, neb jsou jen dva a spíše osobního rázu. Tak předně zvuk. Zůstal stejný s japonskou edicí a už tehdy velké nadšení zrovna nebudil. Ne snad, že by byl nečitelný nebo amatérský, to ne, jen jsou trochu znát ta domácí studia (míchačka, mastering) a jmenovitě kytary by zasloužily masivnější znění. Ale dá se zvyknout. Horší už je to se skladbou „No Guideliness“ - je totiž nudná. Otupělá riffovačka ze slok se táhne přes celých šest minut a jen refrén a sólové části alespoň zčásti napravují reputaci. Velká škoda tohohle zaváhání, neboť jinak by nebylo co řešit.

Co se totiž zbylých osmi zastavení týká (japonský živý bonus tady pochopitelně chybí), nutno jen chvalořečit. Od úvodního „Periskopu“ začíná přehlídka toho, jak se má k podobné muzice přistupovat, aniž by se všichni kolem unudili k smrti. Každá skladba je trochu jiná, přitom všechny spojuje červená nit tlouštky lodního lana a je jasné, že tahle kapela definitivně našla svůj vlastní ksicht. Nezáleží na tom, zda jemně přede v akustických plochách („The Hidden Riddle“), hlomozí za stěnou elektrik („Iskenderun“ s vůní pouště) či míchá všechno se vším („The Cage Of Me“ nebo „Blink Of An Eye“). Nesmíme zapomenout ani na skvělý čuch po „hitových“ melodiích, v nevypsané soutěži by zřejmě zvítězila dvojka „In The End“, ovšem pokud vás zajímají skutečná esa, zkuste „Going Under“, kterou do běhu nakopne pár breaků, aby ukázala hlavní přednosti v parádním rytmickém objetí podpořeném klávesovým sólíčkem, které se vrací i jako refrén s „telefonním“ zpěvem (toho se nelze nabažit!) nebo výstavní „Inner Circles“, která sice začíná hodně v poklidu s andělským rejstříkem na klaviatuře, ale po procitnutí rytmiky se zaskví hodně příjemnými rozhovory sólové kytary a kláves.

Takže závěr je jasný. ANDROMEDA je s konečnou platností na špici současného pojetí progresivního metalu. Nevymyslela sice nic nového ani převratného, ale všechny vypůjčené kousky přetavila do hodně návykové kolekce s vlastní tváří, a ač vlastně už z dvoutisícíhopátého, je „Chimera“ jeden z vážných adeptů na desku roku letošního.