Nevidím do hlavy Raye Wilsona, ale domnívám se, že hitovou skladbu „Inside“, která v roce 1994 doslova obletěla celý svět by asi nejradši z diskografie STILTSKIN vymazal. Důvodem není fakt, že by skladba nebyla povedená, právě naopak, ale hlavně hype, který se kolem ní spustil a který kromě dennodenní rotace v rádiích a MTV obsahoval i její použití pro reklamní účely, jakoby úplně vymazal další tvorbu kapely. A ta rozhodně nebyla špatná. Nic to však nebylo platné. Hudební byznys je v tomhle neúprosný, a tak došlo k tomu, co se dalo čekat – k zániku STILTSKIN. Příjemný rockový hlas Raye Wilsona však neušel pozornosti chlapíkům z legendárních GENESIS, kteří potřebovali najít kvalitní náhradu za Phila Collinse. Nejslavnější Rayovo pěvecké období však netrvalo příliš dlouho. Album „Calling All Stations“ (1997) nebylo špatné, ale bohužel ani ne příliš úspěšné. Následovala realizace několika sólových projektů či hostování na albech hudebních kolegů až se konečně zrodila myšlenka znovuobnovení starého jména. Tentokráte bez fanfár, bez záře reflektorů a log světových výrobců oděvů pro mladé. V tichosti a nenápadně je tady po dvanácti letech druhá deska STILTSKIN.

Očekávání pokračovatele „The Minds Eye“ jsou však zcela bláhová. Jednak grungeové šílenství je už dávno pasé a hlavně dvanáct let je v životě člověka nezanedbatelná doba. Narážím hlavně na skutečnost, že Ray Wilson už není tím uřvaným mladíkem z klipu ke skladbě „Inside“. Hlavně přítomnost v sestavě GENESIS z něj udělala „dospěláckého“ muzikanta, což je jasně patrné i ze žánrového zařazení recenzované nahrávky. Škatulka Adult Oriented Rock ji asi vystihuje nejlépe. Ovšem profesorský a těžkoprdelní přístup, toliko vlastní mnoha AOR kapelám je STILTSKIN naprosto cizí. Z „rocku pro dospělé“ si berou pouze to dobré, což znamená příjemné a nenucené melodie bez přehnaně dravých pasáží. Před sterilitou a nudou však rázně zabouchávají dveře svým stále dostatečně mladickým a energickým přístupem. Schéma, které velmi dobře funguje na ploše celého alba. Povedené a pestré aranže, nepostrádající ani četné klávesové party, se nebojí ani přitlačit na pilu a stále dávají jasně najevo, že se jedná hlavně o rockovou muziku. Zpěv Raye Wilsona je zbytečné nějak pitvat. I nadále potvrzuje pověst výborného zpěváka s charakteristickou barvou hlasu, díky které jednotlivé písně rostou do krásy. Když už jsme u těch písní, tak z vzácně vyrovnané kolekce skladeb složených dle standardního písničkového mustru přeci jen některé svojí kvalitou vyčnívají. Mám namysli hlavně titulní „She“ svým chytlavým rytmem a především nádherně emotivní „Show Me The Way“, kde ještě více vynikají Rayovy pěvecké kvality.

„She“ asi nebude albem bourajícím hitparádové žebříčky, ale o to nejspíš Rayovy a spol. ani nešlo. Potenciální posluchače bych kromě fanoušků art rocku, AOR a vůbec kvalitní rockové muziky hledal u vyznavačů příjemných lehce melancholických písní, s visačkou minimálního posluchačského opotřebení. Rozhodně by však byla škoda, kdyby tato deska díky malému zájmu upadla v zapomnění. Na to je až příliš kvalitní.