Den čtvrtý - středa, 27. září 2006 - Klaipéda, Kuronianský výběžek, Kaunas (Litva)
S nechutí vypínám zvonící budík mobilního telefonu a s ještě větší nechutí vstávám, ale tyhle pocity naštěstí netrvají dlouho, protože na mě čeká další den plný poznávání zajímavých a krásných míst. Dnešek má být navíc ozdoben návštěvou jednoho jedinečného přírodního úkazu, ale nepředbíhejme. Klaipéda je největším litevským přístavem a zároveň třetím největším městem v zemi s velmi bohatou historií. Toliko suchá fakta, které se na téma Klaipéda dočtete všude. Jste-li však namístě, všechny tyto suchá fakt si krásně obohatíte o vizuální rozměr. Tedy ponejvíce asi tu poznámku o bohaté historii, neboť ta alespoň v centru města na vás dýchá doslova z každé stavby. Ranní procházka po tomto krásném přístavním městě snad nemohla být příjemnějším startem do dalšího dne. V architektuře starého města je viditelný rukopis mnoha národností, které zde v různých obdobích přebývaly. Jak již bylo řečeno, převažují hlavně německé stavby, protože jak známo, v Klaipédě po dlouhou dobu žila velice početná německá komunita a o tom, že město bylo pro Němce velice důležité svědčí i fakt, že jeho opětovné převzetí Němci sem přijel na počátku druhé světové války oslavit i sám Hitler. Při této příležitosti pronesl z balkónu místního divadla i řeč. Co mě však překvapilo, byl fakt, že ono místo je položeno v poměrně malé výšce, což musel veliký vůdce nést vcelku nelibě. Každá národnost žijící ve městě musela mít i svůj kostel, takže nikoho nepřekvapí, že je zde kromě kostelů germánského vzezření možnost spatřit i krásný kostel, který postavili Skotové a několik dalších staveb, které mají na svědomí hlavně obyvatelé britských ostrovů a Skandinávie. Kromě toho zde žije i nadále poměrně dost Rusů, což mě v první fázi překvapilo, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, že Kaliningrad je takříkajíc za humny. Tento fakt si nejvíce uvědomíte když zjistíte, že drtivá většina opilců poflakujících (ale zase jich naštěstí tak moc nebylo) hovoří rusky. V současnosti Klaipéda opět naplno ožívá do své staré krásy a mění se ve vyhledávané turistické centrum. Rádi sem jezdí hlavně Švédové, čehož důkazem byla přítomnost dvou chasníků z této skandinávské země v hostelu, kde jsem přebýval. Prahu si velice pochvalovali, ale to jsme se bavili jen o památkách, nikoliv o úrovni služeb.

Čím více jsem se však blížil k přístavišti situovaném jen kousek od městského centra, přičemž se mi už klasicky podařilo zabloudit až někam k dokům, romantiku starých úzkých uliček vystřídala průmyslová nevzhlednost nákladního přístaviště. Ono to asi v takto frekventovaných přístavech asi jinak nejde a nákladní lodní doprava je jedním z významných příjmů litevské ekonomiky. Cílem mého potulování bylo nalézt místo, kde je možnost nalodění na trajekt směřující na Kuronianský výběžek. Kouzlo tohoto jedinečného kousku země spočívá v jeho geografickém tvaru. Z výšky totiž připomíná dlouhou nudli, která se na jedné straně táhne do Baltu z kaliningradské části Ruska a na straně druhé z Litvy. Na některých místech je šíře poloostrova sotva několik stovek metrů, takže během jízdy po zdejší jediné a vcelku kvalitní silnici můžete na obou stranách pozorovat moře. Naštěstí je silnice natolik rovná, že se můžete kochat i jako řidič automobilu beze strachu z nenadálého karambolu. V současnosti je toto místo hustě zalesněno, ale bývaly doby, kdy tomu tak nebylo. V devatenáctém století totiž zdejší kácení stromů zašlo tak daleko, že častým větrům vanoucím z baltského moře už nic nestálo v cestě a pod pískem tak skončila většina rybářských vesnic a ušetřen nezůstal ani samotný přístav Klaipéda, jenž rovněž musel odolávat náporům písku, které sem přinášel vítr. Muselo tedy dojít k opětovnému zalesnění a tudíž i ke vzniku nových vesnic. Kuronianský výběžek se totiž vyznačuje i všudypřítomným pískem a zdejší písečné duny jsou po jantaru, výrobky z něhož zde a vůbec v celém Pobaltí můžete koupit takřka na každém rohu, asi největší turistickou atrakcí. Po zaplacení mýtného pokračuji dál na jih a po první zastávce v útulné a blahodárně klidným dojmem působící vesnice Juodkranté přijíždím do konečné zastávky a de facto i centra Kuronianského výběžku – vesnice, spíše městečku se jménem Nida. Toto je situováno přesně v polovině tohoto zhruba 75 kilometrů dlouhého poloostrova a zároveň na okraji jeho litevské části. Druhá polovina patří Kaliningradu. Překvapuje mě zdejší malebnost a všeobjímající pohoda. Takhle nějak si lze představit ideálně strávené stáří. Romantický a roztomilý dřevěný domek, kterému však nechybí nic z „moderních“ výdobytků, situovaný nejlépe nedaleko mořského pobřeží, ale schovaný za hustými porosty stromů a chráněn tak před leckdy divokými mořskými větry. Přesně takhle to v Nidě vypadá. Když nepočítám několik hotelů, zotavoven (tohle místo je nepochybně i častým cílem mnoha zdravotně postižených lidí), restaurací a podobných zařízení, tak většinu architektury Nidy a vůbec všech vesnic a vesniček na Kuronianském výběžku tvoří právě podobné stavby. Místní obyvatelé si kromě vzorného vzhledu okolí svých příbytků hlídají i čistotu mimo své pozemky, díky čemuž má návštěvník ze zdejšího prostředí pocit nenucené a veskrze sympatické uspořádanosti. Jedna z přexstav ráje na zemi by mohla nést jméno „Kuronianský výběžek“.

Poprvé a snad i naposled během této své „expedice“ jedu silnicí, po které jsem přijel (ona ani jiná možnost jak se vrátit do Klaipédy není) a jako poslední se stíhám nalodit na trajekt směřující zpět do Klaipédy. Cesta trvá sotva deset minut a po ní, tentokráte výjimečně bez bloudění, už čeká štreka směr Kaunas. Ještě než poprvé na okraji litevského přístavního města najíždím na zdejší dálnici absolvuji asi pětiminutové čekání, než se mi podaří najet na mohutný kruhový objezd. Rapidně rostoucí automobilismus a hlavně neschopnost komunikací ve městech mu čelit je v Pobaltí zřejmě ještě větším problémem než u nás. Na dálnici už to však tak horké není a o přeplněnosti naší D1-čky si naštěstí můžu nechat jen zdát. Trošku mě mrzí, že jsem jaksi špatně odhadl vzdálenost na trase Klaipéda – Kaunas, která je 200 kilometrů, takže na zhruba 80-ti kilometrovou zajížďku (a to samé opět zpátky) směr Šiauliai a pak Hora křížů, si musím nechat zajít chuť. Být v Litvě a minout Horu křížů je stejným prohřeškem, jako kdybyste si v Paříži nevšimli Aifelovky. Alespoň další důvod se sem někdy vrátit. Jedinou komplikaci na jinak poklidné a pohodové cestě do Kaunasu jsem si nakonec, snad abych se ani na chvíli nenudil, musel připravit sám, když jsem přehlížel varování svého automobilu o prázdné nádrži. Došlo to tak daleko, že se kontrolka zuřivě rozblikala a mě nezůstalo nic jiného než na nejbližším sjezdu z dálnice odbočit a zajet do nějaké vesnice. A nebylo věru lepší příležitosti, jak se seznámit s místním venkovem. Přijíždím tedy do městečka (asi 5 tisíc obyvatel) jménem Raseinai, na jehož okraji potkávám silničáře v plné práci na novém povrchu silnice. Lámanou ruštinou se ptám na nejbližší benzínku, ale v první chvíli zůstávám nepochopen a dostává se mi úsměvné odpovědi ve stylu, že jejich Gazíky jezdí na naftu, takže mi nemůžou dát žádný benzín. Nakonec se nějak domlouváme a já asi ještě 3x zastavuji, trpělivě odpovídám na zvídavé dotazy ohledem mého původu (ono popravdě takového exota tam asi každý den nemají) až nakonec na druhém konci pohledného a čistého městečka nacházím toliko hledané místo. Ani zde však o veselé události není nouze. Během tankování se totiž se mnou pouští do řeči jeden z místních obyvatel. Po asi pěti minutách se mi jej konečně podaří přerušit, neboť dotyčný se soudě dle pohledu na poznávací značku mého vozu domníval, že jsem Lotyš a tudíž na mě spustil lotyšsky. V zápětí mi rusky vysvětlí, že v Lotyšsku působil a že má doma manželku z východního Německa (Frankfurt nad Odrou), protože tam jako sovětský voják sloužil a že Prah(g)a je moc fajn. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli jsem já víc plný informací, nebo moje auto benzínu. Každopádně další důkaz toho, že zde žijí příjemní a vstřícný lidé a že přítomnost cizáckého ňoumy je pro ně vítaným zpestřením každodenního stereotypu.

Zhruba kolem sedmnácté hodiny místního času se ocitám na okraji druhého největšího litevského města – Kaunasu. Poprvé zde vidím něco jako kopec (v Pobaltí jich totiž moc není), když z okrajového sídliště sjíždím dolů do centra, přičemž se mi ukazuje krásné panorama historického centra. Přímo v centru nacházím hlídku Policie, která si k mé škodolibosti bere na paškál jednu velice nervózní řidičku automobilu, jež nelibě nesla moje dání přednosti chodcům na přechodu, načež mě přímo před ním předjela. Tohle už se snad nevidí ani u nás, ale jinak bych neřekl, že jsou místní řidiči horší těch našich. Jen mám pocit, že co se týče zlozvyků, tak jsou hlavně Lotyši a Litevci na naší úrovni tak z poloviny devadesátých let. Kaunas je jinak velice pěkné město, jehož krásu by ještě více zvýraznilo renovování mnoha historických památek, které nabízí. Ubytování mám k mé radosti hned přímo v centru, nedaleko jeho dominanty – kostela svatého Archanděla Michaela. Z večerního Kaunasu už zvládám jen, světe div se, pouze večeři a krátký výšlap po Laisvés aléja, což je hlavní, snad dva kilometry dlouhá třída táhnoucí se až k okraji středu města, která je pouze pro pěší s výjimkou několika křižovatek, na kterých v příčném směru přejíždějí automobily. Zajímavostí je, že zde od roku 1990 až do roku 2000 byl zákaz kouření a pro naprostou většinu místních obyvatel platí i nadále, byť jeho formální podoba již byla zrušena.

Den pátý - čtvrtek, 28. září 2006 - Kaunas, Vilnius (Litva)
Další ranní prohlídka však už tentokráte není odbývána v takovém klidu jako den předtím v Klaipédě. Přeci jen v Kaunasu žije přibližně 400 tisíc obyvatel a většina jeho památek je soustředěna v centru, tudíž mi nezbývá nic jiného, než souboj s proudícími davy budovatelů litevského kapitalismu. Apropós, když už jsme u toho, všechny tři pobaltské země, ale ponejvíce asi Litva na mě v mnoha ohledech působily jako Česká republika před několika lety. Tohle se samozřejmě týkalo i ochoty přijat západní styl života a hlavně požitky s tím spojené. Litevci rádi dávají najevo, že něco znamenají, že mají nějaký majetek a že mají lukrativní práci. Tohle jsem měl možnost vidět hlavně v Kaunasu a ve větším měřítku i později ve Vilniusu. Litevské ženy se rády oblékají do značkových šatů (koneckonců která žena ne, že ano), ale někdy má člověk dojem, že to v té snaze o eleganci až přehánějí. Jak mi bylo později řečeno, a což jsem si koneckonců myslel i sám, většina mladých Litevek sní o tom, že se provdá za bohatého ženicha. Nejedná se však o nějakou chladnou vypočítavost. Prostě dobře (rozuměj finančně) se vdát je v Litvě synonymem spokojeného a zajištěného života. Litva byla vždy spíše chudá země a své stoupající prosperitě se začala těšit až v několika posledních letech, takže se ani není čemu divit.

Nebudu nudit dalším výčtem kaunasských pamětihodností, ale vězte, že jsem kromě prohlídky mnoha krásných historických staveb, včetně místního jezuitského gymnázia, kde se k mému velikému překvapení na dvoře chechtaly patnáctileté holky v krátkých sukýnkách, zvládnul i návštěvu vyhlášeného Muzea čertů (zde bylo mimo jiné k vidění i pár masopustních masek z Moravy), cestu lanovkou na místní kopec (taková zmenšenina petřínské lanovky) a posléze i výtahem na vyhlídku na jednom z kostelů. Pohled na město, ve kterém nedávno působil i český basketbalista Jiří Zídek byl moc pěkný. Tak trochu mi připomněl naše Brno, jenž je náhodou i partnerským městem Kaunasu. Výhled na fotbalový stadión místního FK Inkaras, kde v roce 1997 v poháru UEFA dostalo Boby Brno potupnou trojku nebyl ani po těch letech moc příjemný. Ale fotbal tady nikdo moc neprožívá, což mi bylo jasné pohledem na hřiště jedné z místních základních škol, kde šestileté děti válely basket. Tento malý národ je velikou basketbalovou velmocí a soudě dle viděného, to tak po několik dalších let asi i zůstane.

Den šestý - pátek, 29. září 2006 - Vilnius (Litva)
Rychlý přesun do hlavního města – Vilniusu proběhl hladce. Stokilometrovou cestu po dálnici zpestřoval hlavně pohled na četná stáda pasoucích se krav snad všech barev (kromě fialových, které mají jen v Alpách), což je rovněž další příznačný jev pro celé Pobaltí. Jestliže jsem proklínal dopravní situaci na okraji Klaipédy, tak Vilnius mě v tomto směru absolutně odrovnal. Snad fakt, že byl čtvrtek večer, čili konec pracovní dne, způsobil, že město bylo doslova ucpané automobily. Přesto to však mělo jednu pozitivní stránku – v pohodě jsem během popojíždění v koloně stíhal studovat mapu, takže příjezd do hostelu v centru města byl poměrně bezproblémový. Už na první pohled je Vilnius nádherný. Ihned mě svým kouzlem přinutil zvolnit cestovatelské tempo a místo původně naplánované jedné noci jsem se rozhodl svůj zdejší pobyt prodloužit ještě o další den. Obligátní večerní prohlídku spojenou s focením nočního centra mi brutálně přeruší velice silný déšť. Konec krásného slunečného počasí avizuje i ranní zatažená obloha, naštěstí bez deště, takže další prohlídka památek už proběhla bez problémů. Vilnius lze s troškou nadsázky charakterizovat jako zvětšenou Olomouc. Svým charakterem je úplně jiné, než hlavní město Lotyšska, takže jakékoliv házení pobaltských zemí na jednu hromadu tímto dostává vážné trhliny. Chvílemi jsem měl pocit, že zde snad každý obyvatel zde má svůj kostel. Ze všech mi asi nejvíce učaroval gotický kostel sv. Anny, který prý svého času i velice okouzlil samotného Napoleona. Podobně zajímavých staveb je tu však mnohem více a na své si přijdou nejen fanoušci gotiky. Litva je převážně křesťanská země, což se zrcadlí na faktu, že zde není zas tak veliká koncentrace pravoslavných kostelů. Přesto však i tyto jsou nepřehlédnutelné. Kromě toho zde žije i početná skupina Židů, a tak nikoho nepřekvapí, že zde najdete i jejich synagogu. Za doporučení stojí určitě i krátký výšlap na zříceninu hradu, ze které je krásný výhled jak na historický Vilnius, tak i na jeho moderní část. Ze starého města se pak přes rozlehlé Katedrální náměstí (na fotografii), kde si musíte dávat pozor hlavně na to, abyste se nesrazil z některým z mnoha místních skaterů, dá vyrazit po Gedimino prospektas dále do centra. Gedimino prospektas je hlavní tepnou středu Vilniusu. Najdete zde hlavně obchody, banky, úřady, divadla a další instituce. Je to něco jako Václavské náměstí v Praze, včetně sochy knížete Gedimina (na fotografii níže), což je pro Litevce stejně významná osobnost, jako pro Čechy sv. Václav. Zajímavostí je, že ve dne zde mohou jezdit automobily a večer a na noc je ulice pouze pro pěší, takže hlavně během letních večerů je zde velice rušno až přelidněno. Cíl mého výšlapu se nacházel asi dva kilometry dále – bývalé sídlo místní KGB, ze kterého je dnes Litevské muzeum genocidy. Působivá a mrazivá expozice ukazuje někdy až v brutálních detailech všechna období sovětské okupace, přičemž zvláštní pozornost je věnována litevskému partyzánskému protisovětskému odboji z přelomu čtyřicátých a padesátých let. Jen silnějším povahám pak doporučuji zajít do podzemní, kde je k dispozici kompletní bývalé vězení KGB. Můžete zde volně procházet po celách, klasických výslechových místnostech i těch méně humánních až nakonec dorazíte do místnosti s hrozivým nápisem „Execution Room“. Přiznávám se, že některé příběhy odsouzených a popisky pracovních metod vyšetřovatelů jsem ani nedokázal dočíst. Pohledem na fotografie litevských partyzánů a hlavně pochopení jejich pohnutek jsem snad nejvíce cítil s těmito malými národy a jestliže jsem jim fandil už předtím, tak se to ještě znásobilo. Cestou ven potkávám skupinu přibližně patnáctiletých školáků, kterým jejich učitel popisuje padesát let staré události. Snad si z toho vezmou nějaké ponaučení.

Návrat do příjemné reality proběhl v jedné hospůdce ve starém městě. Neochutnat litevskou národní specialitu – cepelíny by byl hřích. V bramborovém těstě obalené mleté maso spolu s cibulovou omáčkou bylo výborné. K tomu skvělé litevské pivo a ke spokojenosti malého českého človíčka ztraceného v cizině už nic nechybělo. Snad jen návštěva vilniusské televizní věže, kde se v roce 1991 psaly moderní dějiny tohoto státu. Poslední zoufalý pokus moskevské administrativy zabránit v autonomii pobaltských států v podobě vyslání tanků do Litvy s sebou kromě několika zmařených lidských životů přinesl i definitivní vysvobození z několik desítek let trvající Ruské okupace. Bohužel nasedám sice na správnou linku trolejbusu české výroby, ale z našich měst tento typ zmizel snad už někdy před patnácti léty, ovšem směr už tak správný nebyl. Dochází mi to zhruba po deseti minutách, kdy věž stále v nedohlednu a kvalita budov podél silnice povážlivě klesá. Vystupuji tedy na panelákovém sídlišti sovětského typu, přecházím silnici a stejnou linkou jedu zase zpátky do centra. Neslavný konec jinak velice podařené návštěvy hlavního města Litvy.

Den sedmý - sobota, 30. září 2006 - Trakai (Litva), Východní Litva, Daugavpils (Lotyšsko), Madona (Lotyšsko)
Není lepšího času kdy vypadnout z Vilniusu, než sobota ráno. Báječně prázdné silnice, jaký to kontrast oproti čtvrtečnímu příjezdu, lemují moji cestu směr Trakai. Městečko ležící zhruba 25 kilometrů západně od Vilniusu kromě své příjemně ospalé atmosféry sobotního dopoledne (rušno je akorát na místní tržnici) nabízí i nepřehlédnutelnou turistickou atrakci – litevský národní poklad, vodní hrad Trakai (na fotografii). Nesmírně kýčovitým, ale zároveň velice roztomilým dojmem působící stavba se svého znovuzrození dočkala v polovině šedesátých let. Je až z podivem, že v době hluboké moskevské totality se litevské vládě podařilo něco takového zrealizovat. Pobaltská specialita spočívající ve znovupostavení již zničených památek zas jednou slavila úspěch. V současnosti je tento mohutný hrad sídlící na jezeře doslova obletován davy turistů. I v zataženou a poměrně chladnou sobotu se sem valí jeden autobus za druhým a já konečně spatřuji i všudypřítomné Japonce. Co se nepovedlo v Rize, ani ve Vilniusu, se k mému překvapení stalo zrovna zde. Ačkoliv zvenčí hrad působí jako stavba z pohádky o princezně Fantagiro, nádvoří a interiér mají přeci jen více středověký a syrovější charakter. Uvnitř lze navíc najít i zajímavou a rozsáhlou expozici národního muzea a na své si přijdou i čeští patrioti, neboť své místo zde má i Jan Žižka, který pomáhal Litevcům v boji proti Křižákům.

Východ Litvy je poklidným místem plným lesů a louk. Ještě chvíli si užívám dálnice, ale zhruba v polovině cesty do Panevéžysu, u Ukmerge sjíždím a mířím dále na východ. Projíždím městem Utena, které svým charakterem připomíná naše okresní sídla. Nikde žádná bída, žádná zaostalost. Pouze poklidný život zhruba třicetitisícového města. Přibližně kolem druhé odpolední přijíždím na hranice s Lotyšskem. Zastavuji ještě ve vesnici Karasai, kde si dávám pauzu a pohledem na zářivou hladinu zdejšího jezírka (na fotografii) i chvíli relaxuji. Až později jsem si uvědomil, že jsem asi o dvacet kilometrů minul další ze zajímavých atrakcí. Tentokráte to však není žádný středověk, nýbrž dílo socialistických inženýrů. Řeč je atomové elektrárně Ignalina. Tato stavba s využitím černobylské technologie stíhá vyrobit tolik elektřiny, že ní bez problémů zásobí celou Litvu a ještě se její zbytek může prodávat do nedalekého Běloruska. Je však černým puntíkem na členství Litvy v EU, a tak by do dvou let měla z finančních prostředků unie proběhnout její sanace. Co bude dál s litevským energetickým programem se ještě neví. Každopádně by Litva z pochopitelných důvodů jen velice nerada dovážela elektřinu z Ruska.

Tak opět zpátky v Lotyšsku. Východní kraj Latgale kromě toho, že je to kus vskutku nádherné přírody, se vyznačuje i silnou sovietizací. Východ Lotyšska totiž zcela dominantně ovládá ruské obyvatelstvo. Tohle jsem si prvně uvědomil v jedné vesnici, kde se mi, byť s dobrým úmyslem, přesto velmi vehementně do auta pokoušel dostat jeden místní, rusky hovořící opilec a pak hlavně když jsem přijel do Daugavpilsu. Druhé největší lotyšské město se stopadesáti tisíci obyvateli je velmi zvláštním místem. Okamžitě na vás dýchne atmosféra sovětského svazu. Odevšad se na vás dívají nevzhledné produkty komunistického urbanizmu. Šedé a pravidelně naskládané budovy se vysmívají západní a podstatně rozvinutější části Lotyšska. Ani zahraniční investoři se do této oblasti příliš nehrnou, a tak není divu, že Daugavpils není pro lotyšskou vládu a samozřejmě i pro pronárodně orientované obyvatelstvo příliš zajímavým. Nedá se ovšem říct, že by zde nebylo nic zaznamenání hodného. Už jen samotné rozložení města, kde na jednom břehu zde oproti Rize podstatně užší řeky Daugavy leží poměrně rozsáhlá čtvrť složená z dřevěných domků, které jsou pravidelně a velice účelně uspořádané, a na druhém pak ostatní čtvrtě včetně továren, stojí za pozornost. Ve městě pak doslova bije do očí mohutný pravoslavný kostel s pozlacenými stříškami. Velice okázalá stavba symbolizující i okázalost samotného pravoslaví. Na své si přijdou i příznivci historických tramvají sovětské výroby (na fotografii). Exponáty jezdící po městě musí pamatovat snad ještě i Nikitu Chruščova. Pro českého hokejového fanouška je určitě zajímavá skutečnost, že za místní HK Latgale letos válí dva čeští borci a v loňské sezóně jich bylo ještě podstatně více. Mrzí mě však fakt, že jsem městem pouze projel a neudělal si žádné fotografie.

Noc jsem se nakonec po tom, co jsem ještě poměrně brzy projel přes nedaleké město Rézekne rozhodl strávit v městečku s poetickým názvem Madona. Zhruba desetitisícové sídlo ležící v centrální části Lotyšska je oblíbeným místem pro výlety do okolní přírody, která je pověstná velikým množství krásných míst a zajímavostí. Samotně městečko je rovněž velice příjemným a útulným dojmem působící. Z venku nepříliš pohledný panelový hotel je však uvnitř rekonstruován a anglicky hovořící recepční pak v této části země působí jako z jiného světa. V místní hospůdce okouším samoobslužný pult plný místních specialit a doslova za hubičku bohatě povečeřím. V hotelu ještě poprvé v Pobaltí sleduji místní televizi. V Lotyšsku zrovna vrcholil předvolební boj. Šoty politických stran nejsou tak okázalé a velkolepé, jako u nás, ale i tak se nezapomíná na četné úspěchy, kde jednoznačně dominuje vstup do Evropské unie (šoty vládnoucí strany) a pak samozřejmě výčet milionových dluhů, procento nezaměstnanosti, těžká situace důchodců a ruské menšiny atd. (šoty opozice). Jedinou kaňkou na jinak pohodlném a čistém pokojíku byla vrzající postel, což mi vzhledem k tomu, že jsem byl sám, zas tolik nevadilo, ale až se někdy budete toulat Pobaltím se svojí přítelkyní, či přítelem a budete v Hotelu Madona, nezapomeňte odmítnout pokoj 210 ve druhém patře. Jinak bezvýhradně doporučuji!

KLAIPÉDA (Litva):
KURONIANSKÝ VÝBĚŽEK (Litva):
KAUNAS (Litva):
VILNIUS (Litva):
VILNIUS, TRAKAI (Litva):
Litevský venkov: