Metalcore je v dnešní době styl velice frekventovaný, v mnoha ohledech se dá mluvit i o jistém přesycení. Řádí zde například tradičnější KILLSWITCH ENGAGE, do agresivního balení se schovávající drtiči typu NORMA JEAN, ale i v mainstreamových vodách se brodící ostrovní hvězdičky BULLET FOR MY VALENTINE, které považuji za módní záležitost. Metalcoreová scéna se tak zdá hodně bohatá, přesto se již pomalu dostala do bodu zlomu, který se dá vyjádřit slovem vyčerpanost. Klasičtí představitelé i nově se objevující kapely většinou přinášejí jaksi předvídatelný materiál. Jako příklad můžeme použít již značně vyčpělé SHADOWS FALL nebo ne příliš zajímavé nováčky LOST IN RHONE a DESTROY THE RUNNER. A takovýchto kapel na „jedno poslechnutí“ je bohužel spousta. Samozřejmě není vše špatně, klasický metalcore totiž stále dokáže posluchače pěkně nakopnout, tedy pokud je proveden tak suverénně a výbušně, jak to dokázali například UNDEROATH na svém letošním počinu „Define The Great Line“. I tak však nezbývá, než se začít poohlížet po méně otřelých formách, jež by nás vyvedly z přílišných stereotypů. A tím se dostáváme k recenzovaným DEATH BEFORE DISCO, kteří již na minulém albu „Partybullet“ infiltrovali do původně hardcore-metalové směsky další zajímavé prvky posouvající skupinu mnohem blíže crossoverové podobě.

„Barricades“, aktuální deska těchto Belgičanů, se jeví jako vyvrcholení snahy o projev nepostrádající nic z metalcoreové výbušnosti a melodičnosti, přesto oplývající pasážemi jako vystřiženými z klasicky rockových vzorů. Často se zjevují i útěky do progresivnějších poloh. Více jak osmiminutová „Jaguar“ se i díky ležérně plující klavírní pasáži zdá být přímo předurčena pro milovníky jemnějšího art rocku. Skupina nejde cestou divoké a překombinované roztříštěnosti (což bývá u mnohých jejich metalcore kolegů obvyklé), ale především ladnou formou rockových figur. Jak kontrastně a zajímavě to působí vklíněné do hravě hutných melodických linek nejlépe dokladuje skladba „Barricades Of Rumble“, ve které DEATH BEFORE DISCO kombinují snad veškeré své výrazové prostředky, od uřvané hardcore agrese, přes melodickou metalovou pohodu až k emo rockovým nádechům a zmíněným art pasážím.

V první chvíli se může zdát zarážející a značně nepatřičné, že tito Belgičané bývají občas přirovnáváni k THE MARS VOLTA. Prý se k nim i hrdě hlásí a snad příliš sebevědomě si tak staví laťku kvality hodně vysoko. Tak vysoko totiž pánové nedosahují, neboť jim chybí jistá kreativita i nespoutaná divokost. DEATH BEFORE DISCO jsou mnohem konvenčnější, přesto se paralely dají odhalit v nebojácné chůzi po tenkém ledě odvážných stylových kombinací, ze které Belgičané vycházejí úspěšně, ledová plocha drží, neboť je vystužena funkčními crossoverovými trámci. Tomu odpovídá i produkce, která spíše než metalcore agresivním zvukem působí odlehčenou rockovou přirozeností. Mnohé skladby tak nepostrádají ani prvky líbivé jednoduchosti. Kontrasty mezi skladbami sice vyúsťují v nekoncepčnost alba, které těká od příjemných rockových písní přes netradiční crossover (ve kterém metalcore hraje pouze obecný stylový rámec) až ke skladbám sestaveným podle typických šablon uvřískaného HC stylu, kde mají hlavní roli zpěvné refrény. Občasné náznaky úkroků až ke trochu kýčovitému neopunku mohou lehce kazit celkový dojem, nepřesahují však rámec doplňkové příchutě a neucelenost alba v sobě nese i poutavou pestrost, díky které hlavně jsou DEATH BEFORE DISCO příjemným obohacením scény.