Mátožné zombie, pleskající se se zkrvavenými ústy po ulicích velkoměsta, a v prostřihu DEICIDE v plném nasazení i se svými dvěma čerstvými posilami - Jackem Owenem (ex-CANNIBAL CORPSE) a Ralphem Santollou (ex-ICED EARTH, DEATH). Záběry nezvykle přesvědčivého videoklipu ke skladbě „Homage For Satan“ myslím zcela přesně (přeneseně, samozřejmě) vypovídají o současné formě amerických staroškolských death metalistů. Navzdory všemu, co se snad od nich dalo v souvislosti se změnami v jejich řadách téměř neslýchanými očekávat, se totiž stále zuby nehty drží svého starého osvědčeného výrazu, který by mohl docela klidně symbolizovat i jeden takový učebnicový nemrtvý, jenž už také straší lidstvo pěkně dlouho. A pokud se budeme bavit o šikovném a energickém podání, věřím, že v takovém případě jak profláknuté zombie – zápletky, tak i v pořadí jedenáctí DEICIDE pořád dokážou nejednoho potěšit, i když mnoha dalším jsou třeba pro smích.

Protože šikovné a energické podání, to je to jediné, co „The Stench Of Redemption“ rozhodně nelze upřít. Album jakoby symbolizoval do jisté míry oživený přístup ke kytarovému provedení, opravdu smrtící výraz a k tomu všemu neviditelný náboj, který říká, že tentokrát si kapela nechala opravdu záležet (ostatně hrací čas, delší oproti dřívějším zvyklostem o nepředstavitelných deset minut, hovoří sám za sebe). Ovšem nechtějte po mně, abych vám říkal, že to ještě není všechno, že nejpodstatnější na celé novice je zmíněná dvojice kytarových noviců, která kapelu bůhvíjak nakopla. Ne. Neeee. Tihle ostřílení mazáci DEICIDE maličko postrčili, to ano (některá jejich sóla, jako třeba ta v „The Stench Of Redemption“, „Death To Jesus“ nebo „Homage For Satan“, jsou přímo úchvatná), ale to je tak všechno. Jinak je podle všeho (bohužel) ke skládání autorská dvojice Asheim/Benton nepustila a proto je album takové, jaké za popsané situace maximálně mohlo být. Death metalové s velkým „R“ (jako rutina), v celkem solidním a především staromilském podání. Rychlostně výkonné kytary přes sebe vrší spoustu obrovských riffových ploch, Glen Benton do nich z plna hrdla deklamuje v dávivé parodii na církevní kázání a nad tím vším se vznáší klasický duch DEICIDE, mohutný, zamračený a narychlo postříkaný pachem pekelné síry z příručního parfému. Mezi nejlepší věci jednoznačně řadím již dvakrát zmíněnou „Homage For Satan“, její sousedku „Walk With The Devil In Dreams You Behold“, „Crucified For The Inocence“ s překrásnou vyhrávkou v refrénu a v neposlední řadě i závěrečný samorost „The Lord´s Sedition“ s neméně mnohobarevnou předehrou, kalící všechny možné, jen ne death metalové vody. Z druhé strany téhle mince jsou to pak „Not Of This Earth“ a „Never To Be Seen Again“, navozující pocit jakési nucené dějové přestávky, ale ty už na celkovém obrazu alba stejně změní jen pramálo. 

Tedy, stručně řečeno, čekal jsem od „The Stench Of Redemption“ (které se mimochodem na trhu mělo objevit i ve verzi s předělávkou DEEP PURPLE „Black Night“, kompletně znovu otextovanou Bentonem) víc, a to zejména kvůli oběma novým kytaristům. Pánové Owen a Santolla rozhodně vypadali na to, že v DEICIDE ku prospěchu nás všech zavedou nové pořádky, ovšem prozatím k tomu evidentně nedostali moc prostoru. I tak se ale se svou (prozatímní, doufejme) rolí popasovali v rámci možností mistrovsky a zejména proto je výsledkem nahrávacího procesu album, které má v současných poměrech DEICIDE jednoznačně nakročeno ke světlejším zítřkům. A příště už to snad doopravdy klapne na sto procent.