OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MELECHESH to je především svět staré Mezopotámie a Sumeru, kouzlo zaniklých civilizací, bájných měst, okultismu a magie, víry v mýty a pověstí vyprávějících neuvěřitelné historie těch nejstarších období lidské minulosti. Je to hlavně svět Melechesh Ashmediho, původem Arménce žijícího ve Svaté zemi, který však neunesl podmínky, jež Izrael nabízí přistěhovalcům, a tak nakonec zakotvil v liberálním Holandsku. MELECHESH je také ďábel, ne však v podobě rohatého strašáka dětí, ale ve smyslu pohanské víry v rovnováhu mezi nebem a peklem, dobrem a zlem.
Jak po stránce textového konceptu, ve kterém se skupina obrací k dávným časům zaniklých kultur, tak ve smyslu vlastního hudebního zaměření nesoucího v sobě především těžkou brutalitu death a black stylů, se MELECHESH přiřazují k mnohem známějším a uznávanějším Američanům NILE. Snaha oživit metalový stereotyp vlivy orientálního folklóru už asi nebude většině posluchačů připadat zvláštní, především pokud si pamatují minulé počiny skupiny. Album „Emissaries“ však jako by se částečně vzdalovalo modelu, který se zakládal na proplétání technicky propracovaných brutálně metalových linek s folklórními motivy. Tkanivo orientálních melodií a harmonií, které asi nejvíce vystupovalo na povrch na desce „Djinn“, kde chvílemi evokovalo další fešáky z Izraele ORPHANED LAND, se na „Emissaries“ většinu času schovává hodně hluboko za blackově (často však i klasicky heavy) znějícími kytarami. Nejsilnější tabák spalují MELECHESH hned v první části alba a s postupujícím časem jako by se nad námi vznášely stále řidší a méně aromatické obláčky, ve kterých se odér orientu ztrácí ve fádním puchu těch nejobyčejnějších evropských hospůdek. Neustálá silovost zvukové stránky navíc nedovoluje nastolit tak emotivní podtón, jaký by mnohé motivy získaly při jemnějším a citlivějším provedení. Ke konci alba se skupina trochu utápí ve zkostnatělé neoriginalitě, která porovnána s předchozími deskami překvapuje jistým až úpadkem kreativity. Blacková živočišnost jako by najednou vyčichla do trochu unavených postupů, které spíš než exotikou smrdí hledáním ztracené slávy klasického heavy metalu. Hodně sterilní hoblovačka „Leper Jerusalem“ je asi vrcholnou ukázkou této podivné cesty ke kořenům. Nicméně MELECHESH jako by se tím chytali určitého současného trendu přístupněji působících skupin a dostávají se tak do stylové blízkosti třeba i k úspěšnému byť lehce kontroverznímu „Now, Diabolical“ od SATYRICON. Jistá hitová průbojnost však skladbám na „Emissaries“ chybí, takže přisuzovat MELECHESH stejný potenciál jakým vládnou zmínění SATYRICON by bylo příliš odvážné.
MELECHESH svým již čtvrtým albem jen velmi ztěžka funí na vlastní záda, neboť předchozí „Sphynx“ působilo i přes trochu zvláštní zvukovou stránku sugestivnějším dojmem. Stále je však cítit aura jisté neotřelosti, ke které přispívají především texty, ve kterých Ashmedi vypráví příběhy dávných civilizací i mýty o bozích, kteří přišli z hvězd, aby naučili lidi svým dovednostem. Fantazie se proplétá s historickými reáliemi a vytváří tak svět plný magického kouzla pradávných časů. Vlastní hudba za magičností lyriky poněkud pokulhává, přesto alespoň částečně naplňuje tento koncept cesty proti proudu času. Takže kdo rád nevšední výlety a nebojí se magie, může ochutnat.
Další z výletů do dávné historie, ve které nás MELECHESH zahalí oblakem okultismu skrytého v death/black/heavy/orient koláži.
7 / 10
Ashmedi
- kytara, vokál
Al' Hazred
- basová kytara
Moloch
- kytara
Xul
- bicí
1. Rebirth Of The Nemesis (Enuma Elish Rewritten)
2. Ladders To Sumeria
3. Deluge Of Delusional Dreams: Act.I Cast Tempest from the East, Act II. Enlil's Retaliation
4. Touching The Spheres Of Sephiroth
5. Gyroscope
6. Double Helixed Sceptre
7. The Scribes Of Kur
8. Leper Jerusalem
9. Sand Grain Universe
10. Emissaries And The Mysterium Magnum
The Epigenesis (2010)
Emissaries (2006)
The Ziggurat Scrolls (10'' vinyl EP) (2004)
Sphynx (2003)
Djinn (2001)
As Jerusalem Burns... Al Intisar (reedice) (2001)
As Jerusalem Burns... Al Intisar (1996)
The Siege Of Lachish (EP) (1996)
As Jerusalem Burns (demo) (1995)
V rámci hodnocení předchozího počinu „Sphynx“ jsem možná trochu odvážně zadoufal, že MELECHESH snad pošetřili nějaké ostré náboje i pro případ dalších desek. Pravda, nová nábojnice „Emissaries“ určitě nezeje prázdnotou, ovšem na druhou stranu ani zdaleka nedisponuje výhradně ostrou municí. MELECHESH by měli začít smýšlet poněkud střídměji hlavně co se délky nahrávek týče, neb i tentokráte se ukazuje, že hodinová stopáž je zatím nad jejich síly. I tak si Ashmedi a spol. moji sedmičku (sice s notně odřenýma ušima) udrželi, a to především díky svému originálnímu přístupu k okrajové hudbě jako takové.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.