Čas je veličina, která je v umění s oblibou skloňována a nejeden autor ji vědomě i nevědomě přijal jako svůj leitmotiv. U nás již léta velmi dobře známý a oblíbený korejský režisér Kim Ki-duk ji explicitně pojmenoval a vymezil ve svém posledním, třináctém snímku. Nicméně toto téma není v jeho tvorbě nikterak výrazně nové, spíše bylo vždy nenápadně a jaksi mimochodem rozmělněno ve spletité síti symbolů a kulturních odkazů, s nimiž tento osobitý asijský tvůrce s oblibou pracuje.
Čas tentokráte režisér pojímá jako určitý úhel pohledu na své letité téma, jímž jsou mezilidské vztahy, resp. vztahy mezi mužem a ženou, které se ostatně více či méně explicitně prolínají většinou jeho snímků. Namísto osamocených zákoutí, lemovaných přírodními scenériemi, jsou však nyní jejich převažujícím dějištěm urbanistická zástavba a velkoměsta dýchající rychlým a anonymním životním stylem. Těchto kulis režisér plně využívá v příběhu mladého moderního páru, Seh-Hee a mladíka Ji-woo, který na první pohled vede ideální a spokojený život. Jejich vztah však postupně začíná narušovat až hysterická posedlost dívky úzkostí z toho, že se pro svého přítele stává příliš obyčejnou a její tělo a tvář jej brzy začne nudit, až ji nakonec opustí. Téměř nesnesitelné tápání ve vlastní nejistotě ústí ve fatální rozhodnutí radikálním způsobem změnit sebe samu – opustit přítele, vymazat po sobě všechny stopy a podstoupit plastickou operaci obličeje. Po určité době potkává Ji-woo dívku, která nápadně připomíná jeho zmizelou přítelkyni a začíná odhalovat na povrch velmi neochotně vyplouvající pravdu…
Zápletka v Kim Ki-dukově duchu je opět v zásadě jednoduchá a výchozí premisy mohou působit vykonstruovaně, zde je ovšem opět nutné brát v úvahu poněkud odlišné zvyklosti tohoto kulturního okruhu a jistý podíl příznačného fatalismu. Možná také díky většímu množství dialogů získává snímek na výraznější dynamice, vyprávění již není tolik taženo dlouhými meditativními obrazy, přesto se podstatná část „poselství“ opět odehrává mezi pomyslnými řádky. „Čas“ je tak v jistém chápání především snímkem o strachu z plynutí času. Je však také snímkem o tom, jak dokáže tento strach ve spojitosti s moderním životním stylem a vymoženostmi dnešního světa přerůst do zcela bizarních rozměrů tvořených vnější anonymitou a v konečném důsledku ztrátou osobní identity. To, co je pro Seh-Hee po změně tváře pouhou hrou a způsobem, jak získat a částečně se i přesvědčit o lásce svého již bývalého přítele, se postupně mění ve frenetické pátrání vlastní minulosti a záchytném bodu, zatímco přítomnost zcela postrádá jasných a hmatatelných kontur. Poté, co Ji-woo pozná šokující pravdu, podstoupí i on operaci obličeje. V této fází režisér opět rozpoutává svou typickou a promyšlenou hru symbolů, které se stávají pro oba hrdiny jediným pojítkem s minulostí. Ti se ztrácejí ve vlastní čím dál více nepřehledné hře, která jim už nedovoluje identifikovat nejen sebe sama, ale především jeden druhého a jediným pojítkem a poznávacím znakem tak jsou společná místa, vzájemné doteky, tvar rukou či tentokráte významově bohatší a víceznačná slovní sdělení, které je mají ujistit, že potkali svá skutečná, přeneseně již minulá já. Čas je také úsekem, který oba aktéři ztratili v průběhu pooperační rekonvalescence, skryti za brýlemi a rouškou. Dynamický a relativně vyhrocený, snad i trochu šokující závěr, kontrastuje s poklidně plynoucím předchozím vyprávěním a poněkud zamotává výslednou pointu, v níž se z lineárně chápaného pojetí času stává had Uroboros polykající vlastní ocas. Absurdnost celého snažení obou hrdinů však již nemůže nabýt tragičtějších rozměrů.
Co je nové, jiné a svým způsobem uhýbá z cesty vyšlapané předchozími snímky, jsou některá východiska zpracování snímku, ať už se jedná o formální či obsahovou stránku. Jestliže se např. u předchozích děl „3-Iron“ a „Samaritánka“ často hovořilo o odklonu od režisérovy tradiční filmařské práce a zapojení nových vyjadřovacích prostředků do způsobu vyprávění i celkového ztvárnění, o „Času“ to platí obzvláště. Režisér jakoby se postupně více a více přibližoval civilnějšímu a výrazně přímočařejšímu pojetí filmové tvorby, která částečně pozbývá vizuální okázalosti také jako prostředku, který pomáhá posouvat vyprávění. Hlavní hrdinové již nejsou uzavřenými nádobami a takřka jakoby literárními archetypy sebe samých, jejichž vnitřní život je vyprávěn v němých působivých vizuálních obrazech, ale obyčejní lidé, jedni z mnoha, kteří také podstupují každodenní běžné, zcela banální životní situace. Kim Ki-duk své postavy podstatně výrazněji ukotvuje do reality a více než kdy jindy je nechává promlouvat vlastními ústy. Ostatně, „Čas“ lze skutečně chápat jako jeden z doposud nejvíce „umluvených“ snímků.
Téměř jako vždy, i nyní je Kim Ki-Dukův snímek bohatý na podněty a myšlenky, které se v mnoha ohledech dotýkají současných civilizačních otázek, přeci jen je však výrazně jiný – civilní a podstatně méně okázalý. Režisér jakoby se nacházel na další křižovatce a snažil se využít nové tvůrčí postupy, jenž se mísí s jeho tradiční technikou, postrádají však onen odtažitý literární rozměr, který mnohdy vtiskává dílu dojem „velkého dění“. Výsledek není vůbec špatný, přeci jen se mi však zdá, že ne zcela dosahuje úrovně a působivosti některých předchozích a zatím vrcholných děl. Po poněkud samoúčelném, schematickém a tematicky „vyždímaném“ „Luku“ jde však na druhé straně o příjemný krok kupředu.
Flash trailer ČSFD