Nothing Is True,
Everything Is Permitted …

Hlásá podtitul nového alba ISIS, jenž nese jméno „In The Absence Of Truth“. Již krátce po edici předchozího a skvělého „Panopticon“ (2004) bylo nad slunce jasné, že další deska bude pro kapelu deskou zlomovou. Přestože kvalitativní laťka předchůdců nikdy nespadla pod úroveň s titulem vynikající, lehký závan klišé a pozvolné vyčerpanosti vlastního stylu byl už kdesi v dáli nepatrně viditelný. Aaron Turner a spol. se navíc ani nikterak netajili ambicemi oslovit širší publikum a, proč si to nepřiznat, díky tomu tak i participovat na opětovném boomu kytarové muziky. Pokud by se ISIS tento záměr podařilo naplnit, spravedlnosti by protentokráte bylo učiněno za dost. Škoda jen, že by za to mohla právě možná jejich nejrozporuplnější deska.

Její první ukázka, která byla ke stažení už v půli srpna byla bohužel předzvěstí nenaplněných nadějí. Píseň s názvem „Dulcinea“ je na albu v pořadí třetí a je možná nejvýstižnějším příkladem toho, jací noví ISIS mohli být, ale bohužel alespoň prozatím ještě nejsou. Poloakustické kytary, melancholická nálada, gradace v prostředí části, po ní opět uvolnění, které přechází v závěrečný strhující nájezd tvrdých kytar. Podmanivá kompozice je však na desce pohříchu jen jedním z mála výrazně světlých bodů. Nedá se říci, že by ISIS ztratili šťávu. Trpí však syndromem mnoha úspěšných a originálních kapel, které ve snaze setřást peloton dravých pronásledovatelů odbočí ze své trasy, ale přitom si nevšimnou značku se symbolem slepé uličky. V praxi to znamená, že ISIS nezapomněli skládat dobré skladby, ale bohužel tentokráte se mnohé podařené a chytlavé motivy („Wrists Of Kings“, „1000 Shards“) ztrácí pod náporem hudební vaty z důsledku utápění se ve vlastním pocitu výjimečnosti. Skutečně, nejedna nadějně rozjetá skladba sklouzne do nevýrazných a nudných hudebních ploch. Vytratilo se kouzlo gradace skladeb, práce s jejich náladami a o emotivním ping-pongu, který s námi ISIS vždycky hráli ani nemluvě. Jejich písně jsou nyní jen „hezké“, bez patřičného odéru něčeho výjimečného a neodolatelně přitažlivého.

Přesto bych „In The Absence Truth“ zatracoval jen velice nerad. Deska je to pořád nadprůměrně dobrá a není pochyb o tom, že si k sobě přitáhne veliký počet starých ale i nových fanoušků kapely. Bohužel je deskou bez hravé a zatraceně životaschopné duše a tohle mě osobně u současných ISIS chybí! Cesta do slepé uličky byla započata, ovšem ona neproniknutelná zeď na konci je ještě stále poměrně daleko a možností odbočit na tu správnou cestu pořád dost.

CD k recenzi poskytli Day After records