Sáhodlouze tady představovat jednoho z těch vůbec nejstarších kostlivců ve švédském death metalovém depozitáři již opravdu není na místě, vždyť i méně zapálený vyznavač severského chrastění má zmapovaný každičký z jeho početných obratlů do toho nejmenšího detailu. Mám však obavy, že jen málokdo zaregistroval, že letos k těm sedmi stávajícím přibyl jeden zbrusu nový, a sice výstavní čepovec jménem „Midvinterblot“. Není ale divu, před branami zašlého muzea už nestepuje halasící dav nedočkavých návštěvníků, kdysi tolik honosné výkladní skříně dávno ztratily svůj lesk pod silnou vrstvou prachu a starobylé exponáty se už netěší takovému množství obdivných pohledů jako tomu bývalo v dobách minulých. Věřím však, že i přes nepřízeň dnešní doby mezi vámi zůstalo pár vytrvalců, kteří dosud nezapomněli na své kořeny a stále zůstávají věrni posluchačským začátkům ignorujíce davy pomatených, co v liché honbě za pomíjivou krásou současnosti s pohrdavým gestem opouštějí to, co jim bylo kdysi tolik drahé.

Nové album zasloužilých a bez nadsázky legendárních UNLEASHED jen potvrzuje, že poslední roky zastihly švédskou death metalovou scénu v relativně dobrém rozpoložení. Samozřejmě, dnešní časy nemůžeme v žádném případě srovnávat se zlatým věkem severského chrastění, kdy se o kvalitní nahrávku zakopávalo takřka na každém kroku, přesto se mi zdá, že poslední z přeživších dinosaurů začínají pomalu ale jistě chytat druhou mízu. Partě okolo neotesaného blonďáka Johnnyho Hedlunda to trvalo asi nejdéle, neb svoji postcomebackovou aklimatizaci dokázali úspěšně dotáhnout do konce až na třetí pokus. Po „Hell´s Unleashed“ a dva roky staré konzervě „Sworn Allegiance“ přichází kýžený spasitel ve jménu „Midvinterblot“. Že se mě ani nezeptáte, co nového nám hodlá zvěstovat? Není divu, vždyť tradiční runové písmo spolu s ještě tradičnějším symbolem Mjöllniru na coveru vám muselo již dávno odpovědět samo…

„Death metal, no compromise“

Ano, je to opravdu hodně stará písnička, přesto mě její dobře známá slova nikdy nedokážou nudit (natožpak vyloženě iritovat) ani po bůhvíkolikátém poslechu. Pravěká symfonie v podání UNLEASHED zněla majestátně před patnácti lety na „Where No Life Dwells“ a podobnou silou rezonuje i dnes, na „Midvinterblot“. Švédové opět nasekali několik úderných skladbiček (tentokráte se jim podařilo natáhnout tracklist na rovných patnáct kousků), vybavili je úspornými, leč maximálně fungujícími riffy a některé z nich pak opentlili nenáročnou, leč jasně identifikovatelnou melodikou… Víc nic, jen občasné decentní sólíčko, heslovitý refrének. Není to ale na více než třičtvrtěhodinovou porci hracího času tak trochu málo? Ale kdeže, UNLEASHED prostě umí zahrát i s malým kašpárkem hodně velké divadlo, jsou ukázkovým příkladem kapely, která dokáže i z absolutního minima vytěžit maximum. Jejich jednoduché (nikoli však primitivní) houpačky účinkují vždy a za jakýchkoliv okolností, bez ohledu na to, že jsou jen dalšími a dalšími variacemi dobře známých odzemků ze stylotvorného debutu z roku 1991. Jsem rád, že „Midvinterblot“ se nese v trochu vážnějším duchu než jeho odlehčený předchůdce „Sworn Allegiance“, jednak je album o poznání tvrdší, za druhé pak postrádá ony úsměvné položky typu „Helljoy“ nebo „Metalheads“. Johnny Hedlund navíc znovu nezklamal v roli básníka a celou fosilní mozaiku obohatil skutečně reprezentativními veršíky (prosím brát s lehkým, nikoli však škodolibým úsměvem na rtech). Ovšem jakmile svým bohatýrským chraplákem stručně konstatuje „I Have Sworn Allegiance“ (samozřejmě death metalu, jak jinak), „Loyalty And Pride“ (schválně hádejte oddanost čemu a hrdost na co) nebo když v „In Victory Or Defeat“ pronese větičku, kterou vidíte nad tímto odstavcem, je vymalováno až po střešní tašky. Inu, vikingskému dřevorubci s hladkou tvářičkou já prostě věřím každé slovo.

Na závěr si trochu započítáme. Šlapavé hymny „Midvinterblot“ zasahují přesně do černého, osobně je považuji nejen za vrchol druhé etapy existence UNLEASHED, ale i za jedny z nejlepších v rámci celé diskografie těchto vytrvalých seveřanů. Body nahoru neváhám přidělit i za masivnější sound nahrávky a za už jednou zmíněnou absenci vtíravějších skladeb. Celkově to tedy máme za jasných osm bodů, ani o desetinku méně, ostatně proč by také ne, vždyť takto vysoce reprezentativní vzorek švédského chrastění se dnes už jen tak neslyší. Nedá se nic dělat, UNLEASHED prostě srovnávají se zemí vše živé i po patnácti letech činnosti. Však to znáte, death metal, no compromise!