Ještě před třemi lety by nikdo ze zakládajících členů této stylově vytříbené partičky nečekal, že se jejich muzika setká s takovým ohlasem a to jak v tuzemsku, tak i v jiných evropských krajinách. Dva roky starý debut „Analogue Voodoo“ (2004), který obsahoval zajímavou směsici electro-clashe se špinavým electro-post-punkem, na milovníky mixů starého s novým prostě bez problémů zafungoval a to díky originální prezentaci skladeb, kterými se „nihilisti“ tak trochu lišili od desítek jiných, podobně stylově koncipovaných souborů a také hlavně díky vydavatelské stáji X-production, která propagaci nadějných debutantů v žádném případě nepodcenila. V současnosti jsou THE NIHILISTS na tom v Čechách už tak dobře, že bez větších problémů vyprodávají středně velké sály s kapacitou okolo 500 lidí a tedy nemusím připomínat, jak velká byla očekávání druhého alba „Lewis Neptune“.

První, čeho si musíte všimnout, je větší různorodost skladeb, než tomu bylo na prvotině. Paleta odstínů šedé a černé se zde ještě stále rozprostírá přes velké území electronického teritoria, ale zároveň nasává ponurou atmosféru zakouřených berlínských kaváren. Putuje punk rockovými zákoutími nočního světa plného záhadných existencí, rozervanců a rozmařilých slečen. Do toho k sobě občas nechává proniknout světelné paprsky z futuristických diskoték. Definuje stěžejní body pětadvacet let staré post punkové vlny a opatřuje je moderním zvukovým kabátkem. Přetavuje veškerá stylová klišé do aktuálně atraktivní podoby. Forma braná jako cíl, protože zde na obsah sere pes. Kouzelně infantilní projev vzteklé holčičky za mikrofonem, La Petite Sonji, jež na pódiu působí dojmem neurotičky, od které nikdy nevíte, co v nejbližší době čekat, doznává na „Lewis Neptune“ ještě větší expresivity než před dvěma lety. Její ostře vyštěkávaný hlas kontrastuje s temným barytónem kytarového šviháka Hanka Manchiniho, jehož poloha mi tolik připomíná Nicka Cavea a který je zde hlasově zastoupen v polovině skladeb. Tím novinka získává na mnohem větší pestrosti.

Pravdou je, že já osobně z úspěšné debutové desky až tak odvázaný nebyl, ale zde už je vše bližší mému vkusu. Asi největší posun spočívá v tom, že se kapela nebála nasát do svého umělohmotného výrazu mnohem více historických, povětšinou kytarových stylů. Skladba „Fireheart“ je velmi povedenou ukázkou jižanského boogie a „Devil In My Go-Go Room“ naopak pouličního, punkem šmrnclého rock ´n´ rollu. Morbidní country vsuvka – to je mexický horror „Dead Surfer´s Twist“. Otráveným hlasem Sonji odzpívaná „Summer Wine“ zas obsahuje klávesový part, který by se hodil do některé ze starých Bondovek. Vliv osmdesátkové elektroniky je nejvíc patrný v „Eighties Bar“, ve které Hank Manchini zní jako Dave Gahan na depešáckém albu „Some Great Rewards“ (1984) a kde plyšové základy pod ústředním motivem jen tak neškodně vrní. Na konci skladby překvapí hravý balkánský klarinet a musím říct, že takovýchto aranžerských překvapení a vychytávek je tu celá řada, což nahrávce jenom prospívá. Jazzový saxík v psychobilly výletu „Fear“ je toho dalším důkazem. Jedním z vrcholů je zřejmě nádherně zasněná skladba „Holy Night“ s kouzelným pěveckým partem Sonji.

Jak už jsem výše zmínil, novinka „Lewis Neptune“ je o poznání dobrodružnějším a stylově bohatším albem než prvotina „Analogue Voodoo“. A proto si mne kapela definitivně získala na svoji stranu. Přesto pro mne stále daleko zajímavějším zážitkem zůstává návštěva jejich koncertů. Kdyby tak u nás bylo na nezávislé scéně podobných kapel víc, nemyslím stylově shodných, ale spíš výrazově a produkčně ujasněných, vyhraných a profesionálních.