První, co vás při letmém setkání s THE PROVENANCE možná napadne je, že opět kráčí o jednu z mnoha kapel, které staví na „oblíbeném“ a i dnes stále moderním hudebním modelu, jenž svého času započali THEATRE OF TRAGEDY a který později přejal nespočet dalších kapel. Opak je ovšem pravdou. Ačkoliv Švédové formálně splňují některé náležitosti, při bližším pohledu je zřejmé, že jejich cesta tudy nevede a snad očekávané reminiscence LACUNA COIL či ostatních romantizujících seskupení zde i přes „andělský“ hlas vokalisty Emmy hledat skutečně nelze.

Po vydání alba „Still At Arms Length“, které zčásti dýchalo posledními záchvěvy gotické atmosféry, obhroublými doteky death metalových prvků, zajímavě strukturovanými skladbami či jistou uvolněností nejen v náladách ale také hudebním výrazivu, otočili Švédové na albu „How Would You Like To Be Spat At“ o nějaký ten stupeň kormidlo směrem ke větší přímočarosti, tvrdosti a současně přidali jistý podíl epičnosti a výrazné expresivity či exaltovanosti výrazu, jež se výrazně promítnula také do textové náplně skladeb. Novinka „Red Flags“ dále rozvíjí nastolený trend a zejména po formální a produkční stránce je posun markantní. THE PROVENANCE se během několika let vyprofilovali ve svojsky znějící kapelu, která se zcela vzdálila původním žánrovým mantinelům a nyní dokáže vytvořit zajímavý, moderně znějící hudební mix, který staví především na hutných, podladěných kytarách a výrazné rytmice. Nutno dodat, že právě kytary jsou silnou stránky kapely, s nimiž si dokáží vyhrát a představit mnohé finesy, jež nemají původ pouze ve hře se zvukem. Na jedné straně působí hudba takřka popově, v převažující míře ovšem skladbám nechybí tvrdá, tepavá dynamika navozující svíravý a lehce psychedelický dojem.

Ve srovnání se starší tvorbou jsou skladby výrazněji přímočaré a staví především na důrazné rytmice a zvukové hutnosti, která po zapojení orchestrálních aranžmá nabývá u některých kompozic téměř epického dojmu („Thanks To You“). Nicméně právě ona zmíněná přímočarost také indikuje jistý nedostatek variability, který bohužel po několika posleších z hudby THE PROVENANCE vystupuje a poněkud snižuje příjemný dojem z jinakosti a jisté osobitosti nahrávky. Chybí předěl, či výrazná gradace, jež by zabránila slévání se části skladeb do mnohdy homogenní masy, která se zdá znít takřka stejně a při opakovaném poslechu budí jakýsi nezaujatý dojem. To je především případ druhé půle alba, která zčásti postrádá náboj prvních pěti skladeb. Naopak je sympatické, že nahrávka nestojí a nepadá s osobou mimochodem výborné vokalisty Emmy Hellström, která tentokráte nemá tolik prostoru a jí sekundujícího Tobiase Martinssona, a není tudíž prázdnou kytarovou vatou, ale dokáže upoutat zajímavými instrumentálnimi vsuvkami. Nicméně vokály mají nemalý podíl na celkovém dojmu a vedle přímočarého, líbivého singlu „Second And Last But Not Always“ plně korespondují s těkavou, nervózní a svíravou atmosférou, která však tentokráte působí přeci jen o něco umírněněji a nedosahuje tolik vypjatého výrazu předchozí desky.

„Red Flags“ je nesporně kvalitní krok v hudebním vývoji kapely, který oproti minulé nahrávce vyznívá civilněji a současně přímočařeji a sevřeněji. Navíc potvrzuje, že THE PROVENANCE patří již od svých počátků ke kapelám, jež lze ve svém ranku považovat za progresivní a kterým není cizí chuť se dále vyvíjet a experimentovat. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že stále jde spíše o krok poloviční, zejména budeme-li ve srovnání s předchozí tvorbou hovořit o variabilitě a pestrosti materiálu. Švédové umí být dostatenčně zajímaví a jejich pojetí ponurých, neveselých nálad rámovaných nápaditými riffy, výraznou rytmikou zní neokázale a dostatečně svojsky bez zbytečných klišé a žánrových berliček. Stále jim ale chybí ono cosi, které by formálně dobře provedenou nahrávku a obsahově netuctový materiál přehouplo přes pomyslnou čáru, za níž si na právě uvedené věty vůbec nevzpomenete.