Je to jako když si v supermarketu koupíte máslo. Aniž byste si to museli nějak extra uvědomovat, je vám jasné, že je to jakási nažloutlá hmota, kterou doma frknete do ledničky, a občas si s ní namažete chleba či jiné pečivo. Anebo si na ní něco osmažíte na pánvičce. S máslem zkrátka nakládáte naprosto automaticky, aniž byste se museli nějak extra zamýšlet nad jeho podstatou a přínosem. A samozřejmě, pořád ještě máte v záloze možnost obejít se bez něj. S HAMMERFALL se to dnes má prakticky stejně. V supermarketu (i když to už tedy trochu přeháním) si koupíte jejich nové cédéčko a aniž byste si to museli nějak extra uvědomovat, je vám jasné, že je to prostě melodická heavy metalová nahrávka, kterou doma frknete do přehrávače, a když je třeba, pustíte si ji. Anebo si vysmažíte její záložní kopii. S novým cédéčkem HAMMERFALL zkrátka nakládáte naprosto automaticky, aniž byste se museli nějak extra zamýšlet nad jeho podstatou a přínosem. A samozřejmě, pořád ještě máte v záloze možnost obejít se bez něj.

Více než půl druhého roku uběhlo od vydání pátého řadového alba kapely, v mezičase se mohla změnit celá spousta věcí, mohlo se objevit několik nových metalových trendů a mohlo se udát já nevím co ještě, a přece už v okamžiku kdy cédéčka „Chapter V.: Unbent, Unbowed, Unbroken“ ještě teplá sjížděla z výrobního pásu v továrně, bylo celkem jisté, že HAMMERFAL se ani pro příště nezmění. Neuberou nic z heavy metalové sveřeposti, s jakou svým kladivem rozbíjejí všechny úvahy o vlastní zkostnatělosti nebo dokonce klinické smrti a s jakou si pěkně po melodicku notují vysokým hláskem Joacima Canse do nekonečného hrdinského pochodu. A nakonec, proč ne, že. Pokud svým posluchačům zaručí, že to, s čím nově přijdou, bude mít do maximální možné míry hlavu a patu, a že nikde se do slova a do písmene nezopakují, budou je mít stále na své straně. Ale pokud ani to nedokážou, bude to s nimi nejspíš už na pováženou, protože právě na tomhle místě jsou HAMMERFALL nejvíce zranitelní. Ostatně přesně o tom je i čerstvá novinka „Threshold“. Krom pozitivních okamžiků typu celkem solidní a nápadité instrumentálky „Reign Of The Hammer“ či bez uzardění úderných a nosných kousků „Threshold“, „The Fire Burns Forever“ a „Carved In Stone“, přináší také skladby jako „Howlin´ With The ´Pac“, „Shadow Empire“ nebo „Titan“, které (možná i kvůli nezvykle velkému množství užitých sborů) prostě nezapřou jakýsi syndrom Achillovy paty. Když byste totiž měli říct, který dřívější vlastní materiál v nich HAMMERFALL vysloveně vykrádají, tak si sice žádný konkrétní nevybavíte, ale zároveň vám je naprosto jasné, že přes to všechno ve zmíněných novinkách není ani nota původní a originální. A v této chvíli už je to prostě špatně. Srozumitelně řečeno, pokud mám jeden pytlík, ze kterého si beru nápady, a do druhého si je ukládám, a stále to má odezvu, dá se na tom stavět. Ale pokud si začnu pro nápady sahat do toho druhého pytlíku, nejspíš se to rovná situaci, kdy si kopu vlastní hrob.

Vím, jasně, pro mnohé z vás si švédští HAMMERFALL sahají do druhého pytlíku už pěkně dlouho a ne jen na „Threshold“. Možné to je, i když já mám za to, že prozatím to nikdy nebylo tak výrazné jako právě na tomto albu. Ale ať je to tak nebo tak (jakože to není ta nejdůležitější otázka, která nás trápí), jedno je už teď jisté. Správně. HAMMERFALL se (tedy pokud se snad nerozpadnou nebo je nepotká jiná podobná situace) ani pro příště nezmění. A nějaké vlastní názory si tím pádem můžeme strčit třeba za rámeček.