KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
26. novembra 2006 ukončili TRAIL OF TEARS mexické turné, sprevádzané nespočetnými komplikáciami najrôznejšieho charakteru a nezanedbateľnou finančnou stratou. O dva dni neskôr kapelu opustili všetci členovia okrem Ronnyho Thorsena, ktorý je naopak odhodlaný zachovať názov kapely a nájsť pre ňu nových spoluhráčov. „Existentia“, ktorá mala v tom čase pár týždňov pred vydaním, tak má postarané o celkom slušnú promotion, hoci bude veľmi zaujímavé sledovať, do akej miery bude verejnosť viesť diskusiu na tému aktuálneho albumu - namiesto úvah, akú kontinuitu dokáže kapele zabezpečiť človek, doteraz zodpovedný iba za texty a spev (a aj ten iba spolovice). Naposledy o personálnych zmenách: verím, že taký Kjetil Nordhus z toho vyťaží maximum a všetku svoju energiu venuje GREEN CARNATION, ktorí ju (a zrejme aj trochu viac) vo svetle poslednej akustickej nahrávky zrejme potrebujú ako soľ.
Radšej teda o novom albume. Málokto by zrejme očakával, že na „Existentii“ rezignujú TRAIL OF TEARS na výdobytky gotického metalu, rovnako funkcionalistické, ako sme za posledné roky zvyknutí u vodcov scény. Inými slovami, Nóri si naďalej vedú svoje dramaticky vyfabulované „hitovky“ za použitia vyprchaných, no stále veľmi populárnych romantizujúcich sonických pomôcok, typickou klávesovou bankou počnúc a ženským vokálom končiac. Mohlo by sa zdať, že subjektívnou slabinou albumu bude akási zovšeobecnená forma, no než sa rýchlo prekliknete do Avenue, čítajte ďalej... Napriek ťažšej orientácii a nedostatku styčných, zapamätateľných bodov (ak sa už nezhodneme v ničom inom, mohli by sme sa aspoň v tom, že práve toto sú objektívne základné kvality gotického metalu) tu TRAIL OF TEARS upozorňujú aj na svoju osobitú prednosť, ukrývajúcu sa v sympatických aranžiach a schopnosti podať obyčajné veci neobyčajne. Na príklady narazíte každú chvíľu: vsunuté zvukové detaily a mixáž, ktorá spája viacero dominantných motívov dohromady vo veľmi zrozumiteľnej forme. Oproti svojim čoraz jemnejším kolegom dokážu Nóri sympaticky často pritlačiť na pílu a prezentovať ráznosť, patriacu medzi dôležité pozitíva albumu. A aby sme úplne nezabudli: občasný ženský vokál možno v tomto štýlovom rangu zaradiť medzi tie obzvlášť pozoruhodné.
Ostatné aspekty „Existentie“ drží výrazne nad vodou Kjetil Nordhus, nad ktorého osobou sa však vznáša zvláštny paradox. V TRAIL OF TEARS pôsobí jeho spev oveľa sebavedomejšie a kvalitnejšie, ako v GREEN CARNATION. Dôvod je ten, že tu ťahá zbytok kapely, kdežto u skladateľsky (mierne) náročnejšich GREEN CARNATION (ak sa bavíme o vrcholových počinoch „Light Of Day, Day Of Darkness“ a „The Quiet Offspring“) mu ostatní spoluhráči nastavujú oveľa vyššiu latku. Okrem nad slnko jasného faktu, že kapela je v takmer fatálnej kríze, je jeho odchod jeden z najzásadnejších dôvodov, prečo o (kvalitnej) budúcnosti TRAIL OF TEARS nie je príliš ťažké pochybovať.
Prekvapivo nie až tak zlý album, kombinujúci dávno sprofanované pojmy "gotika" a "metal". Ak už pre nič iné, tak aspoň pre to, že pokiaľ značka TRAIL OF TEARS (teda Ronny Thorsen) prežije aktuálnu existenčnú krízu, na 90% to už nikdy takéto dobré nebude.
6,5 / 10
Ronny Thorsen
- spev
Kjetil Nordhus
- spev
Runar Hansen
- gitary
Kjell Rune Hagen
- basa
Frank Roald Hagen
- klávesy
Jonathan Perez
- bicie
1. Deceptive Mirrors
2. My Comfort
3. Venom Inside My Veins
4. Decadence Becomes Me
5. She Weaves Shadows
6. The Closing Walls
7. Empty Room
8. Poisonous Tongues
9. As It Penetrates
10. Shades Of Yesterday
Bloodstained Endurance (2009)
Existentia (2007)
Free Fall Into Fear (2005)
A New Dimension Of Might (2002)
Profoundemonium (2000)
Disclosure In Red (1998)
When Silence Cries (demo) (1997)
Souhlasím s recenzí i hodnocením, jen bych na rozdíl od v-dura tolik nezveličoval význam Kjetila Nordhuse. Zajisté má tento člověk vynikající a výrazný hlas, který hudbu TOT obohatil o další zajímavý prvek, ale na tvorbu samotnou příliš velký vliv neměl. Uvidíme, kam ho nyní vítr zanese, pochybuji, že zůstane jen u GREEN CARNATION. Ti mu ostatně na poslední desce moc prostoru nedali. TRAIL OF TEARS se však až příliš tvrdohlavě drží svého zavedeného schématu, které mělo svůj vrchol na „Profoundemonium“ a především na „A New Dimension Of Might“. „Existentia“ je bohužel stále to samé, intenzivní, emocemi prostoupená, současně melodická i agresivní hudba, ale na posledních albech bez výraznější invence. Jediná skutečně silná skladba na tomto albu mi přijde „Empty Room“, která mi zas až tak typická pro tuto kapelu nepřijde, možná právě proto, že pustili svou fantazii trochu více z uzdy.
A co se týče současného stavu kapely, respektive co z ní zůstalo? Pokud se Ronnymu nepodaří přesvědčit své bývalé kolegy, aby se vrátili, tak pomalu můžeme vztyčit pomník: „Zde odpočívají TRAIL OF TEARS, bývali zajímavou gothic metalovou kapelou, ale jako většina představitelů tohoto nedlouho trvajícího žánru i oni se nakonec odebrali na věčnost.“
Na toto album jsem se těšil, a je výborné!
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.