Domluvme se hned v úvodu, že Poslední hlídku budeme považovat za čtvrtý díl série a nikoliv za pátý, jak je všude uváděno. Ano, v mezidobí vyšla ještě Temná hlídka, ale tu měl kompletně na svědomí někdejší spolupracovník Vladimir Vasiljev a i přes odhalení jistých nových skutečností, důležitých pro síly Světla i Tmy, šlo bohužel o hodně průměrné čtení. Dokonce si myslím, že hlídkový guru Lukjaněnko neměl nikdy svolit, aby o jeho světě psal kdokoliv jiný bez jeho nápadů a supervize, neboť dosud naprosto skvěle vygradovanou sérii tenhle příběh Kyjevských temných dosti nepěkně pošramotil. Ale zanechme planých nářků, důležité je, že se oba dozorové týmy pod dohledem inkvizičních rozhodčích vrací do domovského ringu a jen a jen ruka jejich otce stvořitele se tak může poprat s odvěkým problémem nastavované kaše.

V podzemí skotského Edinburghu, v zábavní atrakci na způsob strašidelného zámku pro turisty, zemře ruský mladík Viktor. Není to ovšem smrt jen tak ledajaká. Vedle něj totiž po celou dobu sedí jeho dívka Lera a přesto není později schopna celou věc rozumně vysvětlit. Po důkladném vyšetřování, kdy stopy na krku ukazují na práci dosti vysoko postaveného upíra, je do akce z Moskvy povolán starý nezmar Anton Goroděckij a už skutečnost, že bude mít hned od počátku požehnání i slíbenou pomoc nejen od svých vlastních Světlých, nýbrž taktéž Temných Zavulonových šiků jasně naznačuje, že to nebude žádný triviální případ okresního formátu, s nímž by si jistě hravě poradila sama skotská hlídka, ale pořádný propletenec motivů a událostí, který nebohého Antona donutí opustit manželku i dcerku a povleče ho letem světem, kam se mu zamane. Stopy navíc ukazují na jednu dobře známou osobu, jenže ta se jeví spolehlivě mrtvou. Co s tím tedy počít?

Ano, od prvních stran je zřejmé, že tohle bude úplně jiná (dobrá brazilská) káva, než již zmiňovaná zředěná krupička Temné hlídky. Lukjaněnko umí jít mnohem hlouběji pod povrch jak v dialozích, tak v příběhu. Akční sekvence nejsou samoúčelné a díky sarkastickým a ironizujícím komentářům účinkujících postav vůbec nehrozí pocit z nadřazenosti nějakých superhrdinů, byť se jedná vesměs o mágy mimo kategorie, pro něž je zázrak denním chlebem. Většímu „zevšednění“ navíc ještě pomáhají autorovy mantinely, kdy mocného kouzelníka omezí prostá překážka bránící mu v provádění magických kejklů a ejhle, ukaž co v tobě skutečně je, prostý člověče. Tradiční členění na tři části (tentokráte navazují téměř bez časových posunů a v kontinuitě jediné hlavní dějové linie) dává prostor přesunout nit příběhu kam je libo, třeba o mnoho tisíc kilometrů na východ. Prostřednictvím narážek na již známé události jsou pak ve čtenáři povzbuzovány pocity důvěrně známého světa, takže se stačí jen do příběhu obout jak do starých (pěkně pohodlně rozšlápnutých) bačkor a při takovém tom domácím čtení (šak víme) prolétneme celým dobrodružstvím jako kulový blesk Dr. Radosty, nasyceni, avšak stále lačnící po další dávce.

Co byste si asi tak mohli přát od příběhu odehrávajícího se převážně ve Skotsku? Merlina? No, možná bude i Merlin. Každopádně nám autor připravil další velké vyprávění, které původní trilogii nemůže překonat jen z toho prostého důvodu, že už žádné další překvapení do světa neustálých bojů dvou protichůdných náhledů na svět (i když, to asi není úplně přesné, co?) prostě přinést nelze. A nebo že by přece jen...? Víte co, nechte se překvapit. Sergej Lukjaněnko je totiž skvělý spisovatel a takovým se přece může povést i z dávno vytěženého dolu vykutat další blyštivý drahokam. Nebo alespoň drahokámek, ale to už musí posoudit každý svou vlastní kedlubnou. Tak suďte, času máte víc než dost. Osobně ovšem nevěřím, že by Poslední hlídka byla tou skutečně poslední.