Britští KILLING JOKE jsou jedni z těch, kterým se po letech podařil úspěšný comeback. O to překvapivější zjištění bylo, když se skupina v roce 2003 připomněla s nebývale tvrdým a agresivním eponymním albem, které ji i (možná hlavně) díky tomu, že se Jaz Coleman objevil v mystifikačním filmu Petra Zelenky „Rok Ďábla“, katapultovalo mezi v tuzemsku velmi populární spolky. Časté koncertování v českých klubech a na letních festivalech bylo už jen příjemnou třešničkou na dortu. Očekávaný následovník návratové desky vyšel na jaře minulého roku a možná právě díky mému počátečnímu zklamání se na jeho recenzi dostává až nyní.

Možná za něho mohl fakt, že KILLING JOKE tentokráte vsadili na více neotesaný až obhroublý zvuk, čímž svoji muzice dodali ještě agresivnější a tvrdší ráz. Skladby na mě zpočátku působily jako snad až příliš samoúčelně jednoduché a s důrazem na co největší přímočarost. To byl však naštěstí pouze prvotní dojem. Po zevrubnějším poslechu se lehce pozná, že KILLING JOKE i nadále pečlivě rozvíjí svoji vizi řádně tvrdého rock ´n´ rollu a že i onen zdánlivý až přílišný důraz na tvrdost není žádná samoúčelnost, ale pouze konečný výsledek snahy KILLING JOKE. Největší devízou jejich současné tvorby je právě pevné partnerství Geordieho hutných kytarových rifů a mohutného Jazova chřapláku.

Přesto se však najdou chvíle, kdy na mě „Hosannas…“ působí lehce zdlouhavým dojmem a kdy si říkám, že některým skladbám by prospěla kratší stopáž. Naštěstí zde máme kompenzace v podobě skutečně fantastických kusů, které překonávají vše, co kdy KILLING JOKE natočili. Řeč je například o úderné „Invocation“ s jednoduchou hlavní smyčcovou linkou. Je to jeden z typických příkladů současného přístupu kapely – za zdánlivě jednoduchým provedením se skrývá silná a výborná skladba. Mým největším favoritem se pak stala předposlední „Judas Goat“. Opět jednoduchá ústřední melodie pomalu se dostávající pod kůži, okořeněná navíc doslova explosivním refrénem. Mezi tyto nejvýraznější kompozice jsou pak vloženy tu více, tu méně chytlavé skladby, které však jako celky v žádném případě, i přes moje výtky poukazující na někdy jejich předimenzovanou délku, nebudí dojem nastavované kaše.

KILLING JOKE mají zdá se plné žíly svěží krve a nové energie a nic nenasvědčuje tomu, že by v dohledné době potřebovali nějakou transfúzi. „Hosannas From The Basements Of Hell“ je dalším výborným počinem jejich dlouholeté kariéry a jsem jen rád, že jsem si k albu po počátečním lehkém zklamání našel cestu. Jak praví čím dál otřepanější klišé: „Ta hudba si to prostě zaslouží.“!