Veselte se přátelé, taškařice je tu. Chtělo by se zatleskat, hodně nahlas zatleskat, bohužel by to v tomto případě byl onen pověstný Krylův „potlesk k umlčení“. Nejraději bych se totiž vzdal psaní dalších řádek a zapomněl. Stejně zapomenu okamžitě, jak dokončím tuhle recenzi. Nic jiného mi nezbývá, jinak bych se jen týral, poslech alba prachatických UCHÁZÍM totiž pro mě znamená značně nepříjemný zážitek. O to nepříjemnější, že ho člověk nemůže odložit po prvním poslechu, ale poctivě ho strávit a snažit se chovat jako zodpovědný recenzent. Vědom si faktu, že za tyhle upřímné řádky sklidím úrodu nenávisti, nejraději bych je ani nepsal, jenže nejde jinak.

Už název alba „Geprüft vole“ napovídá cosi o snaze o vtipnost a jakýsi nadhled. To, že skupina sama sebe škatulkuje jako alternative hardcore punk napovídá ještě více. Jedná se však o nápovědu veskrze zavádějící, první skladba „Tehdá u tý sochy“ sice ještě plně neprozrazuje následný větrník trapnosti, tváří se spíš jako nezahřátý fňukající motor, který na žhavé tůrování teprve čeká, jenže vstřikovací trysky hudebních nápadů jako by se každou minutou více a více ucpávaly. Ambice skupiny se nezdají velké, číší z toho snaha o tvrdší punk rockovou hudbu určenou jen pro pobavení. Koncertní provedení pravděpodobně může fungovat, co si s tím však počít při poslechu v klidu obývacího pokoje, kde nás do varu nedostává hejno piv a banda afektovaných a ukřičených fanoušků? Nejde pak totiž přeslechnout banálnost hudebních motivů, které by mohly sloužit tak maximálně jako záměrně protivný (a tím upoutávající) podmaz k reklamě na marihuanu. Asi bych se musel hodně zkouřit, abych se dokázal smát přízemním textům, které vyznívají jako nevydařená parodie na TŘI SESTRY. Samo za sebe mluví i to, že o albu „Geprüft vole“ v podstatě není co napsat, skladby totiž působí jako zhudebněné puberťácké říkanky. Však se k jakési „bonusové“ chvilce poezie skupina v závěru skutečně uchyluje. Snaha o vtip za každou cenu je však přinejmenším násilná, v horším případě přímo nechutná.

„Bylo by to dobrý
vidět všechno modrý
Bohužel však zrovna
baštím cizí hovna“

Pokud skupina sama sebe označuje jako alternativní, nezbývá než poznamenat, že jedinou alternativu vidím v tom, že punk rockově střiženým skladbám v trochu tvrdších HC aranžích chybí zajímavý hudební nápad, o melodickém prvku nejde mluvit vůbec. A když už se nějaký zajímavější náznak objeví, je zatlačen do stereotypu neustálým odrhovačkovým rytmem. Korunu všemu nasazuje vokál, který do zblbnutí opakuje jeden způsob toho nejbanálnějšího frázování. Snaha o oživení v podobě občasných vstupů ženského vokálu již jen zvýrazňuje skladatelskou nemohoucnost skupiny. Po poslechu alba nezůstává v paměti jediný zajímavý moment (snad s výjimkou příšerně interpretované pasáže založené na kradeném motivu ve skladbě „...si tě ochočí“), zbývá jen pocit úlevy, že už je konec toho protivného halekání.