Rozpolcené vnímání reality a snaha o pochopení jejího odrazu v lidském vědomí. Ztráta identity a odcizení se. Fenomén „surveillance“. Sen ve snu. Humanismus a otázka lidství. Drogy a jejich působení na psychický systém ve vztahu k vnějšímu světu. I tak by se dala v kostce shrnout tvorba filozofujícího amerického spisovatele Philipa. K. Dicka, jehož literární dílo je zejména v posledních letech velmi oblíbeným zdrojem námětů filmové tvorby. Po prvním a dodnes vysoce ceněném „Blade Runnerovi“, akčním „Total Recall“, vyčpělé „Výplatě“, či naopak velkoprodukčním „Minority Report“ je  „Temný obraz“ nejaktuálnějším převodem, který značně vybočuje ze standardu či formy předchozích adaptací.

Ostatně i původní románová předloha se pohybuje mimo hlavní linii někdejší sci-fi tvorby, která zde tvoří pouze účelovou kulisu a příběh Boba Arctora, narkomana závislého na psychotropní droze nazvané obligátně látka D, jež při dlouhodobém užívání způsobuje roztříštění vědomí do dvou zcela nezávislých částí či fenomén kolektivní psychózy (folie à deux), má v základních konturách takřka nostalgický nádech beatnické literární tvorby a onu dobře známou pachuť revolty vůči politickému a společenskému establishmentu. Vzhledem k nebezpečnosti látky je založeno speciální policejní oddělení, které má její zneužívání potírat, a Bob Arctor se i přes svůj statut narkomana stává jeho zaměstnancem, jehož úkolem je sledování videozáznamů aktivit osob, které by mohly polici dovést k prvotním dealerům. Anonymita komunikace mezi příslušníky oddělení je zajištěna speciálním oblekem, který odstiňuje jejich skutečný vzhled a hlas do podoby rozmazané šmouhy sestávající z náhodně generované změti obličejů a kusů oděvů. Paradoxní situace nastává ve chvíli, kdy je Bob Arctor pověřen sledováním každodenního dění ve svém domě a jeho život se postupně zamotává do pokroucených závitů paralelních světů a ztráty osobní identity. Nadužívání látky D nejenže vytváří mezi oběma mozkovými hemisférami stále hlubší a hlubší propast, ale tento fakt nakonec vyhroceně ústí v prožívání dvou zcela nesourodých realit, které v jednom okamžiku činí z nenápadného feťáka Arctora oběť i lovce současně. Obě „osoby“ jsou však víc než čímkoliv jiným pouhým kamínkem ve vrzající společenské mašinérii, za jejíž neviditelné nitky tahá někdo další.

„Temný obraz“ na rozdíl od předchozích adaptací nepatří mezi velkoprodukce. Snad až na hvězdné herecké obsazení jej lze spíše řadit mezi „nezávislé“ snímky. S těmi má ostatně režisér Richard Linklater letitou zkušenost a nutno podotknout, že právě tento přístup jej v případě „Temného obrazu“ zbavil nutnosti vytvářet kompromisy na úkor zpracovávané látky a její hloubky. Scénář je sice velmi věrným převodem literární předlohy, není však otrocky neinvenční a daří se mu mnohá specifika velmi hezky převést do svébytného filmového jazyka a závěrečným pointám vtiskává patřičnou úroveň. Převážná část snímku stojí a padá na dialozích, kdy pod hladinou každodenního života probleskují závažnější sdělení. Ostatně mnohé ze situací jsou skutečně jako vystřižené z beatnických textů a od zábavných okamžiků, v nichž drogrami pozměněný mozek vytváří pokřiveným vnímáním reality komicky absurdní situace (scéna s kolem, výlet v autě či paranoidní žvatlaní při obědě v restauraci), až po tíživé okamžiky v nichž se střetává bezvýchodná situace narkomana s psychotickými stavy, jež ovšem nejsou vždy nutně přeludy. Richard Linkalater byl vesměs vždy „ukecaným“ režisérem („Před soumrakem“, „Sním či bdím?“) a této vlasnosti v aktuálním snímku velmi dobře využil, nechávaje své postavy brouzdat v sérii často ujetých přesto ne prázdných dialogů. Odpovídajícím způsobem si také autor uměl vybrat herecké obsazení. A to je v případě „Temného obrazu“ výtečné. Dnes již možná trochu tradičně odpadlicky toporný přednes Keanu Reevese má stále jisté kouzlo a jeho stále hlouběji se propadající Bob Arctor působí přesvědčivě. Výborně jej doplňují Woody Harrelson a Robert Downey Jr., jejichž vklad je možná o to vyšší, že oba byli svého času drogově závislými. Neméně zajímavým tahem bylo také angažmá Winony Ryder do role Arctorovy přítelkyně Donny, jež takřka symptomaticky vzhledem ke své závislosti sní o lepším životě. Pro úroveň snímku bezvýznamným, v širším kontextu nicméně zajímavým faktem jsou osobní vazby Winony Ryder na někdejší beatnické literární hnutí a LSD kulturu (jejím kmotrem byl Timothy Leary a rodinným přítelem Allen Ginsberg).

Zatímco obsahová stránka ctí předlohu, forma otevírá mnohé možnosti a těch se Linklater chopil ke svému prospěchu, využívaje metodu digitální rotoskopie, kterou poprvé uplatnil u filmu „Sním či bdím?“. Civilně ztvárněné scény převedené do animace dodávají snímku částečně odosobněnou komiksovou rovinu, která však vhodně zapadá do nálady námětu. Tu a tam roztřesená kamera spolu s rozmazanými konturami či lehce pokřivenou perspektivou dokáží vybudovat přesvědčivou atmosféru iracionálna a reality, která se kroutí pod nátlakem látky D a všudypřítomného pocitu paranoi a odcizení, jenž se stále vzrůstajícím působením drogy nabývá gargantuovských rozměrů. Výtvarná stránka není okázalá, spíše umně podtrhuje rozpoložení snímku a právě jistá neostrost obrazu výborně funguje v přechodech mezi jednotlivými duševními stavu hrdinů. Neméně dobře si režisér poradil  oblekem, který má odstínit skutečnou identitu agentů oddělení a změť náhodně generovaných obličejů působí takřka bizarně (v úvodu snímku je jedním z obličejů také tvář Philipa K. Dicka).

„Temný obraz“ je sice poměrně věrnou adaptací, nerezignuje však na autorský vklad režiséra. Linklater navíc dokázal zachovat a dále podtrhnut onu typicky stísněnou atmosféru, roztříštěnou realitu skládající se z drobných, jakoby nesourodých útržků a chytrým budováním vyprávění přenést spletitost myšlenkových rovin i do rozpohybovaného obrazu. Budeme-li srovnávat dosavadní filmové adaptace Dickova literárního odkazu, pak je „Temný obraz“ dosti jiným a značně civilním pohledem na autorův komplikovaný duchovní svět, který se v protikladu k „Minority Report“ či „Výplatě“ nevydal cestou určité masové přístupnosti, ale zůstal spíše v doméně nezávislých snímků se všemi jejími specifiky. Nemá cenu pátrat, jak by snímek dopadl pod taktovkou Terryho Gilliama či Charlie Kaufmana. Linklater odvedl kus práce v duchu svých nejlepších filmů a právě jeho jinaký a citlivý přístup nechává vyniknout všem důležitým aspektům látky bez zbytečné nutnosti ji transformovat tam, kde to není třeba.

Flash trailer ČSFD