Jsou sny opravdu skutečná věda nebo pouze nevyzpytatelná alchymie našeho mozku? Představte si z papíru vyrobené studio, ideálně vybavené pro pořad o vaření, se spoustou dalších rekvizit a především hlavním protagonistou, Stéphanem Miroux, který vás v přímém přenosu poučí o tom, že sny – to je trocha minulých přátelství, lásky a vzpomínek, ideálně promíchaných s útržky již včerejších vztahů, kocoviny, divokých představ a vnitřních tužeb. Něco málo teorie a show může začít. Tak to je prosím, dámy a pánové,  „Stéphane TV“!

Zdá-li se vám na zprostředkování úvodní scény nového snímku Michela Gondryho něco divného, zcela vytrženého z reality, pak je vše správně. Gondryho v pořadí teprve druhý film si totiž opět bere na mušku nelehce uchopitelný pojem, jakým je lidské vědomí a podvědomí a způsoby, jak vám jeho neřízené, z vnějšího pohledu nahodilé fungování může někdy velmi zábavně, jindy o poznání vážněji zamíchat se životem. Francouzský režisér opět využívá podobného námětu, který velmi barvitě a sugestivně zpracoval ve svém předchozím snímku „Věčný svit neposkvrněné mysli“ a je možné, že některé situace, ale také postavy a jejich charaktery vám nejspíše budou zpočátku připadat reminiscentní. Nicméně tam, kde Kaufmanův scénář vesměs postrádal humor a jím předestírané scény působily vážně, blížíce se psychologickému dramatu, „Nauka o snech“ nepostrádá odlehčený komediální tón, který z něj činí zábavnou a inteligentní hříčku.

Snímek působí velmi odlehčeným dojmem, v prvním plánu odkrývaje v zásadě obyčejný romantický příběh, jehož (správný) průběh se ovšem více než v realitě odehrává v těkavé mysli hlavního hrdiny. Stéphan, v podání Gaela Garcíi Bernala („Špatná výchova“,  „Amorres Perros“), působí jako sebejistý mladý muž s výtvarným nadáním, nicméně za touto neprůhlednou maskou se ve vztahu k ženám skrývá nejistota, pochyby o sobě samém, které kompenzuje a současně potlačuje bohatě vyvinutou imaginací. Po letech v Mexiku se vrací zpět do Paříze ke své matce a paralelně s tím přijímá nejnudnější a nejvíce ubíjející práci designéra kalendářu v reklamní agentuře. Po poněkud neobvyklém seznámení s mladou uzavřenou sousedkou Stéphanie (Charlotte Gainsbourg, „21 gramů“, „Betonová zahrada“), které zpočátku nevěnuje mnoho pozornosti, zažívá po čase jeho mužské ego romantické opojení, jenž ovšem není opětováno. Neschopnost adekvátně jednat v reálném světě substituuje plachý Stéphane živou představivostí, která se projektuje nejen do jeho snů, ale postupně se vkrádá také do stavů bdělosti, aby mezi oběma světy postupně ztenčila již tak velmi úzkou hranici.

„Nauka o snech“ je tentokráte ryze autorským snímkem a tento fakt se také nemálo promítá do jeho konečné podoby. Scénář spíše načrtává základní dějovou linku, která je v zásadě velmi jednoduchá, až banální a určitá narativní posloupnost není vždy tím, co byste mohli očekávat. Výrazně převládá lyricko-poetická poloha, která si libuje v asociativních obrazech, situacích a hříčkách, které nejsou výhradně doménou vizuálního zpracování, ale často také promluv a slovních symbolů, které svým postavám režisér vložil do úst. „Nauka o snech“ tak kráčí od jasně daného počátku k poněkud rozmělněnému závěru, který než na jasnou pointu vyprávění sází na jemné, nenásilné rozplynutí se do ztracena. Zatímco v první polovině filmu budete celkem jednoznačně schopni rozlišit, co je právě realita a co pouhý výplod snící mysli, druhá část postupně více a více smazává tento rozdíl v souladu s tím, jak se Stéphanova těkající mysl zaplétá a zmítá v předkládaných falešných obrazech skutečného světa a jeho aktérů a na plátno se dostavuje „snění v bdění“.

Vizuální podoba výborně a velmi vtipně dotváří celkový kolorit snímku a možná, že v některých ohledech poněkud substituuje nepříliš komplikovaný scénář. V této rovině tak i tak Gondry vyhrál a jeho imaginace dostává zelenou, především pak ve scénách se Stépahnovými sny, jež od výrazně zveličených reálných situací postupně přerůstají do téměř nonsensového sledu obrazů, které jeho obsesivní mysl chrlí, aniž by se ovšem vytratila asociativní nit. Celý tento vnitřní svět je ukázkovým příkladem výtvarného cítění a dotažené kompozice. Je velmi potěšující, že pro tuto snovou obrazotvornost, v níž se zhmotňují všechny podvědomé tužby, ale také vzpínající se nevyrovanost a iritace, využívá Gondry veskreze tradičního prostředku, jakým je loutková animace, která připomene Švankmajerovy postupy, ovšem bez příznačného naturalismu… Za oknem kanceláře tak v mžiku oka vyrůstá nové, moderní velkoměsto z roliček záchodového papíru, filmové studio je vyrobeno z kartonu, moře je vzdouvající se masou celofánu, v níž plave malá bílá loďka se stromy namísto stěžňů. Plyšové hračky ožívají, stroj na cestování časem funguje… Hlavní hrdina se dostává do množství vyhrocených situací a tak namísto rande se Stéphanie si dává horkou koupel s kolegyní v šéfově kanceláři či s neuměrně zvětšenými dlaněmi bojuje se spolupracovníky. Celá plejáda obrazů je však velmi hravá, vše je podáno ve vtipné nadsázce, která udržuje snímek v zábavné rovině, nesklouzává ovšem do banality.

„Nauka o snech“ bude chtě i nechtě srovnávána s „Věčným svitem neposkvrněné myslí“. Ačkoliv oba snímky zčásti pojí podobný námět a některé výrazové prostředky, v jádru jsou přeci jen značně odlišné, zejména v atmosféře nadsázky a fantazie, která obepíná aktuální Gondryho film, jenž je navíc zcela prost tíživé psychedeličnosti. „Nauka o snech“ nemá možná tak silný scénář, její body však leží trochu jinde – ve skvělé výtvarné stránce, hře s obrazy, asociacemi, nonsensovými nápady, které skvěle fungují a především ve hravém a kreativním přístupu, který z filmu činí velmi příjemnou lyricko-poetickou podívanou s lehce melancholickým akcentem v závěru, jež pohladí na duši a zůstane před očima i po jejich otevření s prvními paprsky ranního slunce.