Nenechte se zmást. Nebudeme psát nikdy nekončící příběhy z pitevního stolu, ani hoblovat obhroublý goregrind. Ač by obal aktuálního alba amerických THE ACACIA STRAIN mohl k podobným úvahám svádět, podobizna vykuchaného prasátka tentokráte nehlásá další porci zvráceností. Pod křídly Prosthetic records byste totiž podobnou kapelu hledali jen stěží, ovšem vyznavačů moderního zámořského metalu fúzujícího vše možné točící se kolem death metalu, thrash metalu a hardcore se jich tam hemží více než dost.
Tahle pětice není samozřejmě žádnou výjimkou. Její třetí album ještě více rozvíjí zálibu v těžkotonážním metale třetího milénia. Můžeme se bavit o trendech a nepůvodnosti, nicméně nikterak tím nevyvrátíme fakt, že „The Dead Walk“ má šance v početné mase podobných nahrávek vyniknout. Ona zmiňovaná nepůvodnosti pramení hlavně z až přílišného zalíbení v postupech typických pro současné kapely, což samozřejmě není hned nutné adresovat jako výtku, ovšem lehce se může stát, že si THE ACACIA STRAIN spletete se spoustou dalších skupin. Přesto je však potřeba pochválit snahu o maximálně těžkotonážní zvuk, která je v podobě vskutku valivých a hutných kytar doprovázených hluboko posazeným vokálem Vincenta Bennetta korunována zaslouženým úspěchem. Pánové tedy místo líbivých, heavy metalem ovlivněných refrénů pro stadiony plné teenagerů spoléhají na dusavou rytmiku, neprostupné kytarové riffy a vůbec v rámci možností na snahu o co nejtvrdší vyznění. THE ACACIA STRAIN díky tomu místo na pohled chutného lízátka, pod jehož obalem se nachází jedna velká prázdnota, představují nekompromisní a přímočarý nákop směr vaše zadnice. A i když jim na stoprocentní masáž občas trošku scházejí síly, najde se pár tahů, kdy se posluchač ocitá doslova v jednom ohni. Řeč je o dvojbloku „See You Next Tuesday“ a „The Demolishor“, který svým drivem doslova zabíjí, přičemž druhý kousek vkusným způsobem čerpá z rejstříku jisté švédské kapely.
Je sice pravdou, že zotavení po tomto útoku netrvá zas příliš dlouho a lehce se stane, že si na něj časem nemusíte ani vzpomenout, v každém případě však dokáže být místy hodně intenzivní a jestli se tomuto mladíčkovi podaří vylepšit techniku úderů při zachování stejné živočišnosti, příště už by to nemuselo úplně bez následků. Jinými slovy: Dobrá moderně metalová deska plná těžkotonážního kytarového hoblování, místy trošku fádní, jindy zase nadějně vzrušující. Taková, s jakými přicházejí kapely, které mají to nejlepší ještě před sebou. Doufejme…