Křesťansky zaměření nu-metalisté z jižní Kalifornie zazářili již před pěti lety svěžím a v té době velmi módním albem „Satellite“ (2001). Nešlo sice o žádný stylově převratný opus, ale chytlavé skladby, které v sobě pojily nu-metalovou melodiku s rapovými výlevy a mírnou reggae příchutí, velmi snadno zabíraly. Od té doby se však rockový svět podstatně změnil a tak to, co tehdy mohlo být přijato s nadšením za svěží vítr mainstream rocku a taktéž přinejmenším příjemně poslouchatelné album, musí nutně dnes působit velmi povrchně a vyčpěle. Když k tomu však připočteme fakt, že se P.O.D. od té doby nepodařilo vyprodukovat nosič kvalitativně srovnatelný s touto průlomovou nahrávkou, byly šance na jejich smysluplné znovuzrození velmi malé. Nedopečený následovník „Payable On Death“ (2003) po zásluze a dle očekávání propadl jak kvalitou kompozic, tak co se týče úspěšnosti na trhu. Loňské album „Testify“ (2006) bylo tedy možné brát jako definitivní „barážovou“ zkoušku o záchranu.

To, co však vychází z jeho drážek, mne tak trochu udivilo. Neříkám, že jsem čekal světoborný návrat v podobě hystericky nařvaného a nápady překypujícího „core“ nosiče, který by počal koketovat s momentálně funkčními styly, ale takovou prázdnotu, skladatelskou chudobu a okázale prezentovanou nudu opravdu ne. Neosobitost, klišé, laciná potrava pro požírače hodně dlouho uleželého konzumu. Neskutečné. Jejich (mo)mentální jehovistické popěvky, dělané jakoby podle šablony na zakázku nějakého vysoce postaveného senilního úředníka z nahrávací firmy, které jsou poskládané podle vzoru – rapová deklamační sloka s neskutečně vlezlým reggae zabarvením je podle předpisu pravidelně dávkována k nechutně přeslazenému a co možná nejmelodičtějšímu refrénu jaký lze vymyslet – mne skutečně odrovnaly. Co vůbec může kapela prezentující se v současnosti takovýmto „mormonským“ způsobem od své nové nahrávky očekávat? Snad ne úspěch? Proboha u koho? Vždyť i jejich někdejší dětští příznivci jsou dnes mladými lidmi skládajícími úspěšně maturity, kteří počínají vstupovat do života s vlastním názorem.

Možná se některá ze skladeb bude znovu hodit do soundtracku nebo pouze jako podmaz k nějakému brakovému hollywoodskému velkofilmu, ale to je tak asi všechno. Tři body dávám jen a pouze za skladbu „Let You Down“, která obsahuje určitou, pro mne přitažlivou, atmosféru zasněnosti legendárních ALICE IN CHAINS.