Dílo Francisca Goyi by mělo být známo minimálně posluchačům temnějších odnoží metalové hudby. Malby tohoto kontroverzního španělského umělce zdobí nejeden dobový relikt od monstrózních stropů kaplí až po obaly desek metalových kapel osmé dekády minulého století. Ať již mnohými obdivován, nebo zatracován, zapsal se Goya nesmazatelně do světových dějin v mnoha směrech. Jeho dílo i život pokrylo mnoho pláten s vyjímkou jediného dosud nedotčeného – toho stříbrného.

„Goyovy přízraky“ možná nejsou jediným filmovým zpracováním mistrova života, ale ruku na srdce – která z adaptací by mohla být zásadnější než ta, za níž stojí muž s velkým M. Miloš Forman – česká legenda světové kinematografie. Režisér, který měl tu čest formovat ve svých dílech herecké osobnosti, jakými byli a jsou Jack Nicholson nebo Josef Šebánek. Je hříčkou osudu, že Goya přichází na plátna kin v době, kdy Formanův kolega Jiří Menzel oživuje hrabalovskou legendu o anglickém králi. Nechci se pouštět do spekulací, jelikož jsem druhý jmenovaný film neviděl. Ale mám už jistou představu o tom, které z děl má větší šanci pohlédnout na svět ze zlatého piedestalu filmových dějin.

A to i přes to, že Goya vůbec nesplňuje očekávání, které jsem do něj původně vkládal. Řeč je samozřejmě o temných můrách Goyovy mysli. O depresích a pekelných duševních utrpeních zmítajících vetchým starcem, uvězněným o samotě v naprostém tichu mezi svými vnitřními démony. O třesoucích se prstech, zhmotňujících chorobné představy šílenstvím zmítané lidské mysli. Ne. Ničeho takového se ve Formanových přízracích nedočkáte. Goya zde není zlomená lidská existence na pokraji zhroucení. Goya je silný sympatický muž se smyslem pro právo a spravedlnost. Je obětavý, lidský a je malíř. Právě v tomto formálním detailu se režisér uzkostlivě drží předlohy, ačkoli by vlastně ani nemusel. Forman se neptá, kdo byl Goya nebo kdo byli jeho přátelé. Neptá se, co dělal. Ptá se, proč to dělal.

Hlavním hrdinou „Goyových přízraků“ není Goya ani přelétavý mnich Lorenzo. Skutečným hrdinou filmu je doba, ve které žili. Doba španělské inkvizice, která se ve svém úpadku a smrtelné křeči znovu začíná uchylovat k dávno opuštěným procedurám. Doba nerozlišující mezi vinou a nevinou. Doba spějící ke své vlastní záhubě, kterou má ztělesnit „pokroková“ francouzská revoluce s Napoleonem v čele. Doba, kam Forman zasadil tři zdánlivě bezmocné figurky smýkané osudy z jedné strany barikády na druhou. Postavy zapadlé do bahna celoživotního utrpení, lynčované po desetiletí jen pro... Pro co vlastně? Pro nic. Pro lidskou hloupost a nepochopení. Monumentální katedrály s knežími v hábitech na straně jedné, bordely a blázince na straně druhé. Tím vším prochází divák provázen Lorenzem a zpočátku krásnou Ines. V patách jim jak šedá eminence kráčí Goya s uhlem v ruce a maluje. Nikdo nehraje prim. Nikdo nevyčnívá. Každý z nich si užije své bolesti a strasti do syta. Bolesti a strasti doby, kterou Goya s nemilosrdnou přesností zhotňuje ve svých náčrtech.

Goyovy přízraky nejsou ventilovány skrze nepojmenovatelné noční můry. Jsou to reálné, hmatatelné strasti živoucích lidí, které Forman podrobuje krutým životním zkouškám. Je zajímavé, jak elegantně si tvůrci filmu poradili s relativně drsnými scénami z bojů a mučení inkvizicí. Utrpení Lorenza a Ines (nikoli Goyi, který filmem proplouvá takřka fyzicky nedotknut, duševně však mocně pohnut) nepostrádá bezprostřednost, ale je zcela oproštěno od současné moderní gibsonovské vulgárnosti. Celý film je vyveden mimořádně s citem, byť se v podstatě jedná „pouze“ o příběh několika lidí zasazený do sugestivně vykresleného kontextu. Což je oproti temným vizím šíleného génia, který stál Formanovi modelem, přece jen cesta, kterou by možná každý nečekal. Alespoň já tedy ne. Otázka je jak tohle všechno obstojí ve srovnání s Amadeem?

---

Poznámka: V současné době probíhá v pražském Obecním domě výstava „Dekadence“. Je plná úchylných a ještě úchylnějších obrazů, které Goyovi co do koncentrace depresí mohou zručně sekundovat. Nejeden z nich si dokážu představit na obálce nového alba těch nejvlivnějších soudobých blackových veličenstev (teď nemyslím CRADLE OF FILTH). Vzhledem k tomu, že jste se dočetli až sem, si to nenechte určitě ujít.  Doporučují čtyři z pěti Blackmoonů.