Oprašte cepy, naostřete srpy a kosy… čas sklizně nadešel. Dodejme, že sklizně očekávané s velkým napětím, neb před vydáním „Harvest“ prosákly z tábora severských black/death metalových klasiků kusé zvěsti o návratu k žánrovému milníku „Vittra“ (1995). Opatrnost však velí brát tyto „zaručené“ informace s pořádnou rezervou, vždyť při příležitosti emise „Sheol“ rovněž zazněla slova o comebacku k přízračnému debutu, přičemž výsledkem rozhodně nebyly další eposy typu „Enslave The Astral Fortress“ nebo „As The Twilight Gave Birth To The Night“, ale „jen“ melodičtější obdoba nekompromisní blackové brusky „Diabolical“. Tentokráte se však zvěsti o nostalgické exkurzi do zlatých časů neukazují jako zcela liché, chladní Skandinávci totiž skutečně otočili chatrné kormidlo směrem ke své kultovní prvotině.

„The time has come… to reap what you have sown“

Pokud si dobře vzpomínám, v rámci rozboru „Pariah“ jsem NAGLFAR vytýkal jistou uspěchanost a z ní pramenící kvalitativní nevyrovnanost skladeb. Při letošní „Sklizni“ je ale všechno jinak, zkušení Švédové složili reparát na jedničku a druhý záznam pro svého nového chlebodárce Century Media Records zhotovili s o poznání větší pečlivostí a trpělivostí. Je zajímavé, že posudky na stránkách nejrůznějších internetových magazínů hovoří něco ve smyslu nejsložitějšího a nejméně posluchačsky přístupného alba v kariéře kapely. Ač se v kontextu konzervativně pojatého black/death metalu zdráhám mluvit o nějaké „složitosti“, uznávám, že „Harvest“ je albem košatým a kompozičně různorodým. Zatímco tracklist minulého záznamu místy splýval v jednu ostnatou kouli, v případě toho aktuálního je identifikace jednotlivých položek o poznání snadnější. NAGLFAR především zapracovali na dynamice skladeb, Mattias Grahn už permanentně nežhaví paličky do ruda při nesčetných blastbeats, ale naopak se velmi rád noří do středních až pomalých poloh, kde může plně vyniknout onen typicky skandinávský cit pro melodiku, jenž na posledních albech trochu stagnoval. Respekt zaslouží i lysý frontman Kristoffer Olivius, kterému za jeho agresivní, zároveň však čitelný a jasně srozumitelný vokál mile rád odpustím všechny ty „evil & grim“ pózy, kterými nás tak hojně zásobuje snad na všech dostupných promo materiálech.

Ohledně konečného verdiktu jsem byl poměrně dlouho navážkách, ovšem poslední sedmiminutový titlesong mi dal jasný povel zakulatit hodnotící cifru směrem nahoru. Troufám si tvrdit, že přesně na tuto skladbu čekaly zástupy fanoušků NAGLFAR několik dlouhých let. Rozmáchlý, nostalgií nabitý příběh totiž po všech myslitelných stránkách evokuje atmosféru čarokrásného debutu „Vittra“. Ke své velké radosti v to můžu počítat i stránku emocionální, vždyť poslech „Harvest“ přesně navozuje onen nezaměnitelný pocit zmaru a drásavé hořkosti, archetypálního to znaku prvotních žánrových manifestů.

Posun švédských klasiků od vysokorychlostního víření směrem ku pestřejšímu a variabilnějšímu projevu hodnotím jednoznačně pozitivně. Ostatně už bylo načase, neboť další šablonovitá řadovka by Seveřany mohla připravit o pracně vydobytou gloriolu jedné z vůdčích stylových kapel. Nejlepší deska NAGLFAR od bájného debutu? Dost možná ano.