Němečtí DESTRUCTION jsou bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších thrashmetalových legend starého kontinentu. Jsou kapelou, která již před více než dvěma desetiletími stanovila pravidla žánru svými klasickými a do dnes adorovanými alby a taktéž kapelou, která zažila jak úspěchy, tak vlastní rozklad, desetiletou nečinnost, ale i velmi úspěšný návrat. V těchto dnech jim vychází zbrusu nově nahraný výběr, složený z největších šlágrů staré éry, avšak opatřený současným vyzněním. Berte proto tuto recenzi spíše jako rekapitulaci alb z prvního období, vypíchnutí stěžejních bodů a závěrečné zhodnocení současné podoby starých songů.

Debutové minialbum „Sentence Of Death“ (1984) – to je zejména úvodní ďábelská vypalovačka „Total Disaster“. Ve své době zhudebnění veškeré metalové nespoutanosti, song běžící start-cíl, opatřený přímočarou agresivní kytarou, která si nic nezadá se soudobou tvorbou SLAYER. V druhé půlce této skladby vystřihne Mike Sifringer ukázkové sólo, zvrácenou melodiku pak umocňuje krákoravý Schmierův řev. O necelý rok později přichází první dlouhohrající album nazvané „Infernal Overkill“ (1985), které bylo stejně jako předešlé mini nahráno v sestavě, tvořené trojicí (Schmier – Mike Sifringer – Tommy Sandmann) neklidných devatenáctiletých mladíčků, vyžívajících se v kožených mundůrech, nábojnicových pásech a ortodoxních hudebních postojích. Nahrávka stejně tak obsahovala divokou smršť prapůvodního thrash metalu, bažícího (když to řeknu s nadsázkou) po zlu a zabíjení. Když bych měl vyzdvihnout největší perly tohoto období, pak jednoznačně „Bestial Invasion“ a „Invincible Force“. V této době se DESTRUCTION stali nekorunovanými evropskými králi thrash stylu. Postupem let jim však prvenství vyfoukli stabilnější a zřejmě všeobecně uznávanější KREATOR.

Následné album „Eternal Devastation“ (1986) je fanoušky i kritikou všeobecně přijímáno jako vrcholné. Kapela zde naposledy ve tříčlenné sestavě vybrousila na svou dobu skutečně zabijácký zvuk. Samotné skladby se pak vyznačovaly menší rychlostí a větší propracovaností, ale i podstatně zlověstnější atmosférou. Jeho největší devízou byla, tak jako ostatně vždy u DESTRUCTION, fantastická kytarová práce, kdy v každém songu bez ustání střídal jeden riffový break druhý. Vodopády kytarových figur udělaly z alba naprostou klasiku žánru, ke které i v současnosti vzhlíží stovky metalových následovníků. Největšími lahůdkami zřejmě navždy  zůstanou songy „Curse The Gods“, „Life Without Sense“ a „Eternal Ban“. Na sklonku roku 1986 dochází k zásadním změnám sestavy – odchází bubeník Tommy Sandmann, který je nahrazen Oliverem Kaiserem a k Miku Sifringerovi se přidává velmi zručný druhý kytarista Harry Wilkens. Legendární mini „Mad Butcher“ (1987) je tak zcela ovlivněno jeho nástrojem. Kytarová hra je jaksi košatější a celkové vyznění tohoto krátkého nosiče je oproti minulosti poněkud různorodější. Album totiž obsahuje jak skvělou instrumentální věc, suverénně oddirigovanou oběma šestistrunými sekerníky – „The Last Judgement“, tak poměrně melodický cover od punkových THE PLASMATOCS – „The Damned“. Vyhrávka z filmu „Pink Panther“ je jen jakousi dekorací titulní věci. Ústřední skladbou je právě song „Mad Butcher“, který již vyšel na debutovém mini, zde je však opatřen přidanou střední částí a gradujícím sólem. Naprostým vrcholem je však „Reject Emotions“, zřejmě jeden z nejprogresivnějších songů v historii této formace, který představil skupinu v mnoha různých podobách, od úvodní pomalejší a zpěvnější části až po strhující kytarové peklo v jejím jádru. DESTRUCTION v této době vytrvale koncertují ve společnosti KREATOR a RAGE.

Třetí album „Release From Agony“ (1988) znamenalo znatelný příklon k techničtějšímu pojetí thrash metalu, démoničtějšímu zvuku a zároveň i celkovému přitvrzení kytar. Už úvodní skladba je mohutným stotunovým válcem. Bohatá kytarová práce byla zachována a stále se lepšící principál Schmier začal od zakrvavených bran „Chrámu šílenství“ hrdelněji ječet. Vrcholem alba i po letech zůstávají „Unconscious Ruins“ a strašidelná výprava nočním lesem „Sign Of The Fear“, v jejímž pozvolném tempu se odehrávají jedny z nejkouzelnějších kytarových motivů, jaké jsem kdy v tomto žánru slyšel. Po realizaci „Release From Agony“ jedou DESTRUCTION světové turné jako předskokani MOTORHEAD a KING DIAMOND. Z jedné pyrenejské zastávky této šňůry pochází nezapomenutelné živé album „Live Without Sense“ (1989), které je mnohými pasováno na jeden z nejlepších živáků metalové historie. Jde o dokonalé shrnutí toho nejlepšího ze staré tvorby DESTRUCTION a to vše je ještě umocněno fantastickou atmosférou uvnitř vařícího kotle. V roce 1989 dochází v kapele k vážné názorové kolizi a tak v průběhu nahrávání dalšího studiového alba odchází Schmier, který v té době velmi toužil vydat se melodičtějším powermetalovým směrem, naopak zbylá trojice prahla po dalším přitvrzení a vyšší míře techničnosti. Bývalý šéf Schmier své sny uskutečnil hned o rok později se svou novou kapelou HEADHUNTER a naproti tomu zrekonstruovaní DESTRUCTION přišli se svou nedoceněnou labutí písní „Cracked Brain“ (1990), která sice díky absenci Schmiera moc velký úspěch neslavila, ale rozhodně potvrdila skvělou hráčskou úroveň kapely . Bohužel, ta se odebrala k mnohaletému spánku.

Co k nové nahrávce plné starých zakopaných drahokamů  říct? Podle mne se DESTRUCTION snažili o zachování staré struktury všech legendárních zde prezentovaných skladeb. K žádným převratným obměnám partitur opravdu nedošlo. Jediná změna tak spočívá ve zmohutnění a modernizaci celkového zvuku, což je přirozené. Ve skladbách je poměrně nenásilně a nerušivě zvýrazněná zejména práce bubeníka. Hra současného bijce Marka Reigna je oproti jeho dávným předchůdcům z osmdesátých let natlakovanější a dodává tak starým skladbám větší odpich. Za povedené považuji provedení titulního songu z alba „Cracked Brain“, na kterém Schmier již neúřadoval. Škoda, že skladeb z tohoto nosiče zde není více, třeba taková „Time Must End“ by si to rozhodně zasloužila. Dvě nové, avšak poměrně tuctové písně a to jak „Profanity“, tak „Deposition (Your Heads Will Roll)“, bohužel nepatří k tomu podařenějšímu, co může tvorba DESTRUCTION nabídnout, což je velká škoda. Nezbývá, než si rok počkat na studiového následovníka.