Zatímco se blížil soumrak, zarostlou krajinou bujně proudil mrazivý vánek, který jen tak z vlastního rozmaru a na rozlučku s dalším podzimním dnem lehounce nadnášel hromady spadaného listí. Tajemné ševelení prastarých větví v korunách bizarně rostlých stromů, které nad stezkou vytvářely na mnoha místech děravé klenby, napovídalo leccos o této prazvláštní krajině, žijící si svým vlastním tempem, mimo zákony pomalu plynoucího času. Tu náhle jakoby celá lesní říše strnula. Po stezce, kde roky nebylo možné spatřit živáčka, běžela mladá dívka, zadýchaná, potrhaná, raněná, překotně klopýtala hnána vlastním zklamáním, vnitřní pohnutkou či silnou touhou navždy zmizet od veškeré civilizace. Běžela už velmi dlouho a tak celá vyčerpaná nahlas oddychovala.Vlající pramínky rusých vlasů zakrývaly její bolestí stižený avšak stále překrásný obličej. Běžela a bez ustání plakala. Ač vyčerpána pokračovala vytrvale dál. Stmívalo se a první mrazíky o sobě dávaly vydatně znát. Někdy kolem půlnoci „to“ náhle uslyšela. Zvuk, který v ní na okamžik zmrazil veškerou krev. Na chvíli se zastavila a v hloubi lesa s úzkostí naslouchala.

Dosud ještě vzdálené tóny mohutných varhan se stávaly s každým dalším jejím krokem jasnějšími a pronikavějšími. Mezi větvemi bylo díky plamenům ze vzdálených pochodní možné i ve tmě  rozeznávat obrysy bohem zapomenutého chrámu. Neupravované avšak zdobené stěny, na mnoha místech zarostlé břečťanem, a nadpřirozené věže, které se tyčily nad husté koruny stromů. Vysoko nad starými vraty, ke kterým vedlo mramorově bílé schodiště, se nacházely detailně vytesané tváře mučených andělů. Dívka slyšela tlumené hlasy, které k ní doléhaly zevnitř. Silná úzkost ji v ten moment provázela, ale z popudu, který ani sama nemohla zdůvodnit, jakoby v hypnóze pokračovala dál. Dekadentní chechtot doprovázený neustávajícími varhanními víry jí naháněl husí kůži. Její nenápadný šedý oděv a tiché opatrné našlapování ji umožnily, aby nepozorovaně pronikla vstupní branou do temných chodeb, kde bylo odkudsi z hlubokých sklepů slyšet hrůzný řev trpících a řinčení těžkých okovů. Již neměla na vybranou, pokračovala tedy dál až  k okraji hlavního sálu, kde se ukryla ve stínu nejbližšího pilíře. Na výjev, který se jí ve chvíli, kdy se vyklonila, naskytl, však již nikdy nezapomene.

Sál byl plný bezútěšně hodujících bytostí. Nadpřirozeně krásné žínky tančily s jinými neživými, vampíry či bazilišky a nechávaly se smyslně unášet záhrobní hudbou. Poháry vína v jejich rukách se v celém tom pohyblivém karnevalovém reji vylévaly. Mezi tím vším chodily spoře oděné dívky s maskami bez výrazů a všem hostům jejich prázdné poháry dolévaly. Na postraních pohovkách se již polonazí kněží oddávali orgiím s opilými děvami stiženými záchvaty euforie. Na úzkých ochozech poskakovali skřítci, pošťuchovali se a zlovolně se do zvuků čarokrásné varhanní hudby chechtali. Na oltáři uprostřed sálu viseli mučedníci, pod kterými postávali čtyři vznešeně vyhlížející muži. Dívce bylo od prvního okamžiku, co je spatřila, jasné, že právě tito čtyři tajemní, kteří v ní vzbuzovali dojem absolutní vážnosti a síly, jsou zde těmi nejhlavnějšími. Schoulila se do klubíčka a plná strachu z odhalení počala se modlit. Tak ráda by se vrátila do světa, ze kterého utíkala, tak ráda by opět zažívala vše, co jí tenkrát ve všedních dnech připadalo tak zlé, kruté a nespravedlivé. „Pro lásku boží, co zde pohledávám?“  Ruce se jí klepaly a myšlenky nepravidelně pulzovaly. Ve vzpomínkách na včerejší dny snažila se prosit Pána o odpuštění. Svou úzkost však nezadržela a ve chvíli, kdy kolem místa, kde se ukrývala, poskakoval jeden z odporných skřítků, zbrklým úlekem vykřikla. V tom jakoby se v chrámu zastavil všechen čas. Všichni ti, kteří ještě před chvílí bezstarostně hodovali, na ni teď upírali své divoké zraky. Dívka tak zranitelná ve svém koutku počala v prstech mačkat stříbrný křížek, který, jak už ani sama nedoufala, byl posledním bodem spásy, poslední věcí, na kterou se mohla ve své bezmocnosti upnout. „Ježíšku na křížku, ochraňuj mi mou dušičku...“  V tom jeden z nejvyšších svým sytým hlasem do mrtvolného ticha zvolal: „Vstaň! Čekali jsme tě. Vstávej. Přišel tvůj čas... Vstávej. Je čas. Vstávej. No tak, Danielo, vstávej, přijdeš pozdě do školy.“ Probudila se.