OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Finové SWALLOW THE SUN mě skutečně velmi příjemně překvapili svým debutem „The Morning Never Came“, na němž nabídli příznivcům melancholického doom metalu kvalitní hudební porci, jíž se musel zasytit nejeden fanoušek daného hudebního žánru. Na následujícím „Ghosts Of Loss“ pak předvedli prakticky totéž (pouze s jedním drobným rozdílem, kdy ubylo chytlavých melodií a naopak se zde objevilo větší množství pasáží více či méně nevýrazných) a – světe, div se – na aktuální desce „Hope“ pokračují poměrně přímočaře ve vytyčené cestě s lehkými retrospektivními tendencemi k opět se navrátivším melodickým prvkům.
V období mezi vydáním dvou posledně jmenovaných nahrávek se kapela stala veleúspěšnou ve své zemi (singl „Forgive Her…“ se dokonce několik týdnů držel na čtvrté pozici národního žebříčku a album samotné se pak vyšplhalo na osmé místo, což je u podobně zaměřeného seskupení skutečně jen zřídkakdy vídaným jevem) a přestoupila od zavedených, avšak stále spíše undergroundových Firebox Records k přeci jen výraznějším Spinefarm. Jak jsem již naznačil, muzikanti se tentokrát melodickým a příjemně posmutnělým pasážím, stejně jako určité hitovosti svých skladeb ani v nejmenším nebrání, a proto je snad téměř zbytečné zmiňovat skutečnost, že se díky tomu dočkáme i pěkných klávesových linek a častěji využívaných čistých vokálů; mimochodem, ve třetí písni „The Justice Of Suffering“ se v roli hosta objevil Jonas Renkse (KATATONIA) a v bonusové „These Low Lands“ pak poctil kapelu svou návštěvou Tomi Joutsen (AMORPHIS). Připočteme-li si k tomu všemu fakt, že jsou kompozice zabaleny do perfektně vybroušeného zvukového hávu, můžeme se po čase opět setkat s nadprůměrným albem spíše tradičnějšího charakteru, jež v doometalovém rodokmenu navazuje někam na linii, již už léta ovládají MY DYING BRIDE. V tomto si kapela může podat ruce kupříkladu s dánskými kolegy SATURNUS, jejichž poslední počin také nikterak nevybočuje ze stylově ohraničených mantinelů, a přesto je jeho poslech velice příjemnou a návykovou záležitostí.
Ano, příjemný – to je to pravé slovo. Nikterak inovativním, nikterak originálním či bariéry mezi hudebními žánry bořícím, spíše tradičním, avšak skutečně velmi povedeným a zábavným počinem je tato nahrávka. Pokud patříte mezi sebetrýznitele, pro něž jsou prostředkem ke zklidnění mysli chorobná funeral doomová seskupení, tak vám zde pšenka skutečně nepokvete, ale oceňujete-li melodické / melancholické pojetí daného hudebního stylu a SWALLOW THE SUN neznáte, „Hope“ bez většího rozmýšlení vyzkoušejte – určitě se vám bude líbit. Sledujete-li kapelu delší dobu, jistě již víte, co od ní očekávat; pokud však neustále požadujete nějakou hudební (r)evoluci, budete mít pravděpodobně problém. Holt se už konečně budete muset smířit s faktem, že doom není zrovna překotně vyvíjejícím se žánrem. Pokud na toto přistoupíte a zmíněnou skutečnost budete respektovat, můžete se u poslechu podobných nahrávek náramně pobavit. Palec a půl bodu navrch k tomu za skutečně nádherný digipakový bonus „These Low Lands“ (i když se jedná o cover pochybných finských rockerů TIMO RAUTIAINEN & TRIO NISKALAUKAUS).
Velice povedené doommetalové album, plné přesvědčivých melodií a podmanivé melancholie, které sice nikterak nevybočuje z očekávaných mantinelů, ale přesto přináší poměrně svěží vítr do žánrových vod.
8 / 10
Mikko Kotamäki
- zpěv
Juha Raivio
- kytara
Markus Jämsen
- kytara
Matti Honkonen
- baskytara
Pasi Pasanen
- bicí
Aleksi Munter
- klávesy
1. Hope
2. These Hours Of Despair
3. The Justice Of Suffering
4. Don´t Fall Asleep (Horror Pt. 2)
5. Too Cold For Tears
6. The Empty Skies
7. No Light, No Hope
8. Doomed To Walk The Earth
9. These Low Lands (bonus)
Shining (2024)
Moonflowers (2021)
When a Shadow Is Forced into the Light (2019)
Songs from the North I, II & III (2015)
Emerald Forest and the Blackbird (2012)
New Moon (2009)
Plague of Butterflies (EP) (2008)
Hope (2007)
Ghosts Of Loss (2005)
Forgive Her... (EP) (2005)
The Morning Never Came (2003)
Out Of This Gloomy Light (Demo) (2003)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 63:37
Produkce: SWALLOW THE SUN, Sami Kokko
Studio: Seawolf Studios
Věrni své tradici, zálibě v dřevním doom metalu a bez přehnané snahy o nějakou reformaci jsou tu Finové zas, aby nám i ve druhé polovině první dekády třetího milénia předvedli, zač je toho old school doomový loket. Co dodat víc? Předvádějí to stále moc dobře, má to tu správnou posmutnělou a těžkou náladu, nechybí dobré nápady a entusiasmus ani cit pro angažování protřelých žoldáků (Jonas Renkse se opravdu povedl). Moc příjemná deska!
Výborné album! IMHO ještě lepší než "Ghost Of Loss" a to se mi líbilo hodně!...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.